K 90. výročí Svazu Čechů v RCH
Stanislav Veselý - jeden z mnoha
Chorvatsko letos oslavuje 90. výročí založení Československého svazu, který si vzal za úkol organizovat kulturní život Čechů a Slováků na území někdejšího jugoslávského státu. Přestože Svaz v období mezi dvěma světovými válkami neustále poukazoval na to, že jde výhradně o kulturně osvětovou instituci, jeho činnost se od roku 1938 začala měnit.
Jeho sídlo bylo od roku 1937 v Záhřebu, předsedou byl dr. František Smetánka a tajemníkem Stanislav Veselý. A právě tato dvojice, po nešťastném osudu Československa po Mnichově roku 1938, burcovala zdejší krajany do odboje proti nacismu a jeho politice. V novinách vyzývali zdejší krajany, aby se zapojili do veškeré pomoci okupovanému českému národu. Když se však stal předsedou jugoslávské vlády profašista Milan Stojadinović, uveřejňování těchto výzev bylo zakázáno.
Tentokrát bych se pozastavil u nešťastného osudu jednoho z těch, kteří si byli vědomi nebezpečí, jemuž se vystavují, a svou činnost také zaplatili životem. Byl to Stanislav Veselý, o kterém psala jeho manželka Kateřina a jeho osobní přítel Karel Fišer, někdejší učitel v Ludině.
Stanislav Veselý se narodil v kovářské rodině v Opočnici, okres Nymburk. Po ukončení měšťanské školy se vyučil drogistou. Životní cesta ho přivedla až do Záhřebu. Jednu dobu pracoval v osvětové radě při Československém svazu a roku 1937 byl zvolen jeho tajemníkem. Veselý byl dobrý zpěvák, malíř, sochař, herec a hudebník. Velice dobře hrál na housle. Fišer hrál na klavír a spolu s Veselým a Hájkem tvořili dobrou hudební trojici, která doprovázela zpěváky při vystoupeních v Českém domě v Záhřebu. Veselý dokonce napsal jednu divadelní hru v českém a chorvatském jazyce.
Po okupaci Čechoslovenska Veselý skrýval v Záhřebu české uprchlíky. V této práci mu hodně pomáhali dr. Smetánka a slečna Krupičková, bývalá úřednice československého konzulátu, která se po okupaci nechtěla vrátit do protektorátu. Spolupracovníkem Veselého byl i vojenský atašé s krycím jménem Zora. Záhřebský fotograf, který s Veselým spolupracoval, uprchlíky fotografoval, Veselý tyto fotografie lepil do jejich falešných pasů a uprchlí Češi tak mohli odjet do Bělehradu, odkud přes Bejrút uprchli do Francie a potom dál do Anglie.
Velkou pomocí Veselému v jeho ilegální práci byl Jareš, domovník Českého domu v Záhřebu. Německé úřady však sledovaly veškerou činnost Stanislava Veselého a německý konzulát vyžadoval, aby domácí policie proti němu zakročila.
Dne 6. srpna 1940 přišli do Českého domu čtyři muži a hledali Veselého. Představili se jako úřednici z ministerstva a provedli prohlídku jeho kanceláře a pak i bytu. Jeho manželka, Chorvatka z Križevce, z jejich rozhovoru poznala, že jsou z gestapa. Kufřík, v němž měl Veselý údaje o českých uprchlících, na štěstí nenašli a tím byli zachráněny životy mnoha záhřebských rodin, které utečence skrývaly.
Gestapovci Veselého odvedli a co s ním bylo dál, zapsal Fišer na základě vyprávění dr. Smetánky a Bohuslava Kobrleho: Auto se zajatcem zastavilo u hospody v městě Rogaška Slatina. Veselý požádal o dovolení jít na záchod a tam se mu malým oknem podařilo utéct ven. Gestapovci to brzy zjistili a za uprchlíkem utíkali. Na sedláky, pracující na okolních polích křičeli, ať ho chytí, protože je to zloděj a vrah. Veselý byl znovu chycen a těžce zbit. Pak ho opět naložili do auta a odvezli do Mariboru na nádraží, kde všichni měli přesednout na vlak. Přednosta stanice však Veselému nechtěl povolit nástup do vlaku, protože neměl dokumenty. Povedlo se to teprve po intervenci z Bělehradu. Manželka Veselého později napsala, že se jí po odvedení manžela začali mnozí vyhýbat a někteří jí radili, aby ze Záhřebu odjela. Po osmi měsících dostala od manžela německy psaný dopis, ve kterém ji prosil o zaslání sucharů. Poslaný balíček se jí ale vrátil zpět. Poslední dopis, který od svého muže dostala, přišel 1. dubna 1942; oznamoval jí v něm, že bude převezen do jiného vězení. Po čase jí přišel Úmrtní list z Oranienburku - Sachsenhausenu, ve kterém jí bylo oznámeno, že její manžel zemřel 11. července 1942 na zánět pohrudnice. Zároveň jí bylo oznámeno, že může na požádání dostat urnu s jeho popelem. Tuto nabídku však odmítla.
Vdova po S. Veselém válku přežila i s dcerkou u své matky. Po válce vyprávěla o svém osudu dr. Smetánkovi a od něho se dověděla, že pro ni byly před pádem Jugoslávie Československému svazu nabídnuty peníze, ale že to odmítli. S tím souhlasila a potvrdila, že by tehdy žádné peníze nepřijala.
Za své zásluhy v protifašistickém odboji byl Stanislav Veselý 22. října 1948 vyznamenán in memoriam Válečným křížem, který mu udělil ministr národní obrany Ludvík Svoboda.
Osud Stanislava Veselého je jenom jeden z mnoha podobných osudů. Bohužel, na mnohé se zapomnělo, protože někteří zahynuli a hodně jich po válce reemigrovalo do Československa. Částečně to zavinila i situace po roce 1948, kdy byly na jednu dobu přerušeny dobré vztahy mezi československým a jugoslávským státem.
V. Herout
