K 120. výročí smrti J. V. Friče
Josef Václav Frič
(1829 – 1890)
V období Dušiček obzvláště vzpomínáme na své příbuzné a známé. V Chorvatsku se Den zesnulých stal státním svátkem a lidé zdobí hroby květinami, všude hoří svíčky a vzpomíná se.
Bohužel se najde i opuštěný hrob bez květin a zapálené svíce. Nemá ji kdo zapálit. Potomci buď v současnosti žijí hodně daleko, nebo na své předky již zapomněli.
Jeden hrob bychom mohli my Češi v Chorvatsku vzpomenout alespoň v myšlenkách. Je to hrob revolucionáře, novináře a publicisty Josefa Václava Friče, který měl v roce 1874 podíl na založení České besedy v Záhřebu. Byla to první Česká beseda na území Chorvatska a díky panu Fričovi byly zakládány další besedy na různých místech Chorvatska. Výraz "beseda" je pro překlad do chorvatštiny dost problematický, přesto se ustálil.
Život J. V. Friče je znám, jeho smrt 14. října 1890 zaznamenal jeho syn Josef Jan Frič. Vzpomínkou na 120. výročí jeho úmrtí je tento úryvek.
Z posledních chvil J. V. Friče
V neděli před půlnocí vidím otce číst román "Raskolnikov". Napomenut, aby si odpočinul, prohodil: "Chci to dočíst, nevím, budu-li mít zítra na to čas." Z lehkého spánku jsme procitli zazvoněním zvonku.
S prof. Maixnerem vešel jsem k otci. Otec obrátil se k němu svým zkaleným zrakem řka: " Od půlnoci dýchám jako honící pes. Což, pane doktore, "vykřešete" mne z toho?" Po slovech lékaře znovu doufal, v důvěře umíral.
Za dveřmi pravil mi lékař s pohnutím: " Myslím dnes večer nebo zítra ráno."
"Mohu nyní zavolat sestru, pane doktore?" – "Ano!"
Rozuměl jsem. K večeru takřka v agonii vzkázal, že se hněvá, proč mu neposíláme francouzské noviny. Položil je k sobě, přál si jen trochu usnout. Usínal.
Přišla matka, přistoupila k němu a otočená k oknu poklekla. Rty její šeptaly modlitbu. V té chvíli, v hodině noční, stala se mi malá jizba svatyní.
Po chvíli přišel Karbus se světlem v ruce a se zvěstí, že otec umírá. Mnou lomcovala zima. Šel k němu bratr. Zakrátko vrátil se uslzen: "Poslouchal jsem, zda ještě dýchá, sejmul jsem prsteny – zde jsou."
Ráno mi matka pravila: "Opatříte pro tatínka pěkný věnec – složila jsem si v noci několik slov na něj: Odpočiň si – a bdi stále nad svou drahou vlastí." Poslední slova ztratila se v slzách.
Zrána jsem se rozjel po Praze. Zahlédnuv Nerudu, seskočil jsem z vozu.
"Vim už, kamaráde, vím…"
Když jsem po pohřbu jaksi s ostychem otevřel jednu ze zásuvek otcova stolu, nalezl jsem čistě jím napsanou báseň z cyklu "Z bašty".
Nadešel den Dušiček. Nový hrob byl poset věnci. Stál jsem opodál opřen o kamenný pomník. Přišla chudá žena, prostá, v jednoduchém šátku. Hleděla chvíli na černou tabulku s otcovým jménem. Pak poklekla, modlila se tiše. Z očí mi vyhrkly slzy; za tu modlitbu tichou jsem byl vděčný. Zdálo se mi, že vše kolem hlásá:
"Tys nezahynul!"
Připravil: V. Herout
