Táňa Ljubojevićová – o povolání a jejich dvou velkých láskách
Vernisáž první samostatné výstavy fotografií Táni Ljubojevićové, prvního září 2010, pod názvem "Ruce", byla příležitostí připomenout si, kdo Táňa je, přestože tuto sympatickou, zvědavou a komunikativní mladou ženu, povoláním fyzioterapeutku, každý rijecký beseďák dobře zná. Je zajímavé, že v besedě všichni o ní mluví jako o "naší Táně", jako bychom měli i některou jinou Táňu, která není naše. A ta "naše" Táňa, přestože nemá český původ, je naše už 15 let, téměř od založení besedy. Je jedna z nejvěrnějších Rybiček, která nikdy nepřemýšlela ani o dočasném odchodu z tohoto souboru, natož o tom, že by přestala tančit.
Vernisáž výstavy "Ruce" – Táňa a prof. Božić
„Dlouho jsme nevěděli, že se zabýváš i fotografií. Je pravda, že na výletech a našich manifestacích už každý v besedě ví, že má jít za Táňou, když ho zlobí "foťák" nebo něco neumí na něm nastavit. A přestože jsme tvoje fotografie již měli příležitost vidět na několika společných výstavách, mnozí z nás byli překvapeni, když se dověděli o otevření tvé první samostatné výstavy v Národní čítárně na Rijeckém Korze. Na vernisáži se sešel opravdu velký počet návštěvníků, mnozí z nich byli členové ČB Rijeka. Žasli jsme nad krásou a kvalitou tvých 20 fotografií na téma: "Ruce". Co pro tebe znamená fotografie, kdy ses jí začala zabývat, co a jak děláš?"
Táňa: „Fotografií mám možnost zaznamenat a zachovat osobní zvláštní a výjimečné okamžiky. Čas letí a vy ho za pomoci fotoaparátu můžete zastavit. Zaznamenat ho tak, jak ho cítíte a přenést na papír, který ve vás později vzbudí emoce, jimiž se vrátíte do okamžiku, kdy jste fotografovali. Bylo mi 13 let, když jsem se začala zabývat fotografií. Do tohoto kouzelného světa mě zavedl a naučil doslova všemu, co umím pan prof. Borislav Božić, kterému jsem ze srdce vděčná. Zabývám se klasickou (analogní) fotografií a jsem soběstačná. Vyvíjím filmy a mé fotografie spatří světlo světa v mé malé, improvizované laboratoři. Neznám vzácnější okamžik než je ten, když osvětlený fotografický papír vložím do chemikálie - do vývojky a sleduju, jak mi před očima vzniká fotografie.“
Ostrava - Táňa vede ranní rozcvičku pro všechny přítomné rijecké beseďáky
„Mám pocit, že své povolání fyzioterapeuta opravdu miluješ a pracuješ odpovědně a s láskou. Zřídkakdy jsem poznala lidi, kteří tak jako ty milují své povolání jako svou profesi, zároveň ho považují za svého koníčka, a kteří ho vykonávají tak poctivě a odevzdaně jako ty. Myslím, že miluješ lidi, vidíš v nich to dobré a soucítíš s každým, kdo trpí. Každé zlepšení stavu svých pacientů prožíváš jako vlastní spokojenost a štěstí. Mohu to potvrdit ze své vlastní zkušenosti.“
Táňa: “Už jako dítě jsem si předsev- zala, že se stanu fyzioterapeutem a toho jsem docílila školením na střední zdravotnické škole a na Lékařské fakultě v Rijece. Má profese je překrásná, věnovala jsem se jí, protože jsem chtěla pomáhat lidem. Není nic hezčího, než poznání, že jste někomu pomohla. Ten pocit radosti, který pak cítím, nemohu vlastně popsat, to prostě musíte zažít. Když někomu pomáhám, nejde mi o čas, ten vůbec při práci nevnímám, není důležitý prostředek ani způsob, důležité je jen člověku pomoci, zbavit ho bolestí, pomoci v pohybu, vyřešit jeho problém. Každý pacient je specifický, každému pomůžete jiným způsobem, je to povolání invenční a kreativní, hranici představuje jen poznávání anatomie těla“.
„Pomáháš mnohým v rijecké besedě, na výletech organizuješ rozcvičku, v Českém domě provozuješ se zájemci cviky, kterými jsou všichni nadšeni. O co tu jde?“
Táňa: „Kolegyně a přítelkyně, také tanečnice Rybiček Michaela a já jsme založily sdružení "Harmonie", přes které chceme zdraví povýšit na vyšší stupeň, preventivně předejít zdravotním potížím a léčit existující. Provázíme kreativní cviky, ve kterých jsou prvky roztahování, dýchání a posilování určitých skupin svalů. Pracujeme i pomoci malých míčů, holí, zátěží a elastických pásků. Společná cvičení prospívají každému a všem věkovým skupinám, ale nalézáme čas i na individuální přístup. Všichni, kteří cvičí, cítí se pak lépe a šťastněji a to je našim cílem.“
„Jsi dlouholetou členkou České besedy Rijeka a tanečnicí Rybiček. Vzpomínám na tvá první vystoupení se souborem Rybičky. Byla jsi objevem, tančila jsi opravdu krásně, s citem pro rytmus a hudbu, se kterou ses vlastně setkávala poprvé (česká národní), ale…byla jsi při tom šíleně vážná, až zamračená. Z hlediště jsme často na tebe během tance "cenily zuby" a dělaly "kukučky", abychom ti připomněly, že se máš usmívat. Dnes si tě všichni v mysli vybavujeme s krásným úsměvem, který je na tvé tváři téměř vždy a kterým nám jako bys chtěla říci, že jsi šťastná. Jak jsi se do besedy a k tanci dostala a proč jsi setrvala již 15 let?“
Rožnov p. R. – v besedě se Táňa cítí dobře,jak ve společností tanečníků Rybiček,
tak i s těmi méně mladými
Táňa: „Ano, jsem šťastná a vážím si toho, že jsem ve společnosti dobrých lidí. V besedě jsem začala tančit ještě ve třetí třídě základní školy, poté, co se v ZŠ Pehlin objevil inzerát, kterým ČB Rijeka zve do své taneční skupiny. Dodnes jsem členkou Rijeckých rybiček, někdy pomáhám i s Ráčky a nikdy mě tanec nepřestal bavit, vždy jsem si na něho našla čas. Tanec je nedělitelnou částí mého života, bez něho nejsem úplným člověkem. Nejdůležitější a nejvzácnější je pro mě však společnost, ve které tančím a ve které jsem vlastně dospěla. A nejen "staré Rybičky" jsou mými přáteli, každého nového tanečníka nebo tanečnici jsme vždy vítali s radostí a všichni noví se hned přizpůsobovali nám a chovali se stejně odpovědně a ukázněně, jako my starší. Musíte vzít v úvahu, že jsme společně cestovali, spali, jedli, dělili se o dobré a ty méně dobré okamžiky našich životů. Stali jsme se jeden druhému druhou rodinou a svázali se k sobě nezrušitelnými pouty. Ta i mě vážou k besedě, přestože nejsem české krve.“
Po rozhovoru s Táňou si v mysli vybavuji náš první zájezd do ČR, na který jsme vzali i Rybičky a na to, jak každá starší beseďačka vedla za ruku jednu nebo dvě Rybičky po obchodním domě Tesco v Brně, aby koupily domů nějaký suvenýr ze své první cesty do ČR. Dnes se na cestách tyto "děti" starají o nás, o naše klouby, o to, abychom neměli žízeň ani hlad, abychom někde nezabloudili. Je na ně spolehnutí a jsou pro nás pokladem. Táňa je jedna z nejvěrnějších a nejpozornějších.
S Táňou si povídala S. Hercegová, foto Jednota a Saša Subotić
