Profesor Franta Burian a politika
V minulosti české menšiny v Chorvatsku od konce druhé světové války až po 60-tá léta minulého století snad nebylo osobnosti, která by se mohla vyrovnat prof. Frantovi Burianovi. Byl uznáván od dětí až po dospělé, od politiků a nepolitiků, uznávali ho všichni kulturní pracovníci. Byl znám jako profesor, knihovník, básník, redaktor Dětského koutku, jazykář, poradce, zkrátka - byl autoritou. Na sklonku života mu dokonce přicházely děti z našich venkovských škol blahopřát k jeho narozeninám. Pro ně to bylo odměnou a velikou událostí. Mohly se setkat a promluvit s osobou, o které jim každodenně vyprávěli jejich učitelé.
Je proto škoda, že se před deseti lety nepodařilo Burianovu synovi Janu Burianovi a prof. Josefu Matuškovi napsat společnou knihu o životě a díle Franty Buriana. Bohužel nikdo již nejevil zájem. Je škoda, že v současné době ani školní děti o Frantovi Burianovi moc nevědí.
Pro ty, kteří nezapomněli na tohoto menšinového pracovníka, doposud zůstalo záhadou, jak se Frantovi Burianovi podařilo udržet ve špičce kulturního života, přestože žil a pracoval během života ve čtyřech státech: Rakousko-Uhersko, Království Jugoslávie mezi dvěma světovými válkami, období NDH a třináct let v socialistické Jugoslávii. Pravdou je, že se Burian nezabýval vysokou politikou, ale politiku a kulturní život přesto sledoval. Často po změnách a po vzniku nového státu nová politika potírala kulturní hodnoty a jednotlivce z minulého období. Burianovi se to nestalo. Nepsal nikdy nic, co by se nelíbilo úřední státní politice, uměl se ve složitých politických událostech odmlčet. Kritické poznámky si ponechal jenom pro spolkovou činnost. Po stránce politické přece i nadále Burian zůstane záhadou.
A přesto se zachoval jeden Burianův psaný politický názor, který napsal ještě v roce 1921 v Gospići, kde pracoval jako profesor na tamějším gymnáziu. Bylo to jen několik měsíců před jeho příchodem do Daruvaru a možná mu i on usnadnil cestu do zdejšího českého prostředí.
Zůstaneme Čechoslováci?
Kdybychom byli nějaká menšina v Německu aneb v jiné neslovanské zemi, považoval bych každého, kdo by se s podobnou otázkou vytasil buďto za blázna anebo za vyvrhele a zaprodance. Mezi bratry Jihoslovany není snad nemístné se ptát, není-li zbytečná naše snaha, aby se naše menšina neodnárodnila. Máme se asimilovat, přizpůsobit se zcela našemu okolí, nebo máme dále chránit před zánikem svou řeč a svou národnost? Staneme se Jihoslovany nebo zůstaneme tím, čím jsme, Čechoslováci?
Leckdy v novinách a ještě častěji v rozmluvě se zdejší inteligencí jsem vycítil narážku na to, že my, Češi dovedeme o slovanské vzájemnosti hezky deklamovat a řečnit, dokud nám z toho kyne nějaký zisk, ale v opačném případě toho slovanského cítění pramálo prý v sobě máme. Jsme slovanšti Židé, Prušáci a podobně. Zdá se být zcela zbytečným hájit porozumění českého národa pro všeslovanské zájmy i v dobách minulých i v době dnešní. Zde se jedná pouze o tom, srovnávali-li se se zásadami panslavismu, když podnikáme akce, abychom nezanikli mezi Jihoslovany?
Matematicky vzato, slovanství tím pranic neztratí, bude-li o pár tisíc Jihoslovanů více na účet Čechoslováků. Počty nám však v tomto případě nemohou dát moudrou radu, poněvadž mohu stejným právem dokazovat, že počet Slovanů v Jugoslávii se tím nemůže snížit, ukáže-li se při sčítání lidu, že nás je víc než se domníváme. Z tohoto hlediska nerozhoduje tedy nikterak, jestli jsem já Čech nebo Chorvat či Srb, jen když jsem Slovan. A já myslím, že panslavismus ani nemůže od nás nic jiného vyžadovat, než aby byl každý z nás dobrý, poctivý Slovan. Ale to nemohu nikdy být, nejsem-li jako Čech též uvědomělý a uvědomělému Čechovi bude přece jen jaksi divné učit své děti, že nejsou členy českého národa.
Ale možná by bylo v zájmu Jihoslovanů, abychom vstoupili do jejich řad. Podívejme se však, kde nás nejvíce k sobě vábí, prozkoumejme smýšlení těch, kteří nám vyčítají nejčastěji náš separatismus! Jsou to obyčejně nejzatvrzelejší separatisté, kteří své bratry nemohou živé vidět. A takových je dost, třebas ne stejnou měrou, jako mezi Chorvaty tak i mezi Srby. A s takovými bychom měli jít? Tím bychom krásně zesílili jihoslovanské šiky!
Ve smíšených krajích a v takových se nejvíce českých vystěhovalců usadilo, uvědomělý našinec má pravý očistec, poněvadž ho bolí ta hloupá nevraživost a chce hlásat lásku mezi bratry Slovany, tím však nezíská si obliby ani v jednom táboře, pouze u upřímných Jihoslovanů, kterých je v takových krajích bohužel přece jen pořídku. Co by tedy znamenalo nechat náš lid, aby se asimiloval, přizpůsobil svému okolí? Stali by se z nich Chorvaté už proto, že jsou většinou katolíci, zřídka Srbové a snad jen výjimečně Jihoslované. A poturčenec horší od Turka. Naše akce, abychom převychovali své krajany, abychom z nich vytvořili zase pravé Čechoslováky, není ani trochu na újmu státu jihoslovanského. Ba naopak, stát jihoslovanský a každý pravý Jihoslovan měl by všemožně naši práci podporovat ve svém vlastním zájmu. Což nevidí rozdíl mezi Čechem asimilovaným a Čechem nezkaženým? Vždyť všechna ta radićovština a frankovština, republikánství a bolševismus mezi naším lidem není nic jiného, než výsledek přizpůsobování tomu prostředí, ve kterém ten lid žije? Všechen ten plevel chceme z kořene vytrhat, poněvadž nám velice na tom záleží, aby se milá naše stará vlast nemusela za své děti v Jugoslávii stydět. Jiný způsob k dnešním poměrům není, než vzkřísit v našich sounárodovcích umrtvené české a slovenské vědomí. Jihoslovanské myšlence nebude tato, abych se tak vyjádřil, neutralita nikterak ke škodě.
Abychom se předčasné asimilaci ubránili, pomýšlíme v prvé řadě na budování českých a slovenských škol. Ty naše školy jistě nebudou pozadu za školami, do kterých nyní naše děti chodí. Řekněme si upřímně, kolik znalostí nebo vlasteneckého cítění v dnešní škole průměrně dítě dostane? A vůbec, vždyť těchto škol ani není dost. Zamýšlíme pozvat učitelské síly z Čech. Český učitel nebude vychovávat jen děti, český učitel bude i v lidu pracovat. Naši vystěhovalci jsou např. v hospodářství dosti pokročilí, ale většinou zůstali u toho, co si sebou přinesli. Budou-li mít někoho, kdo by je vzdělal, budou pokračovat dále a s nimi jistě též domorodý rolník.
Náš člověk velice brzy přizpůsobí se svému okolí. Až příliš brzy! Kde nejsme početně nastěhovaní, ubývá nás valem. Asimilace je konečně přírodní zákon, přirozený proces. Nač tedy opírat se o věčné zákony přírody. Víme dobře, že tento přirozený pochod zcela zastavit nemůžeme, chceme jej jen udržet, udržet alespoň do té doby, až bude okolí naše takové, kdy úplná asimilace nebude znamenat mínus pro věc jihoslovenskou, ať už třebas znamená úbytek pro věc českou.
V Gospići, 14. února 1921
Franta Burian
(Poznámka: Franta Burian napsal tento svůj názor před státním soupisem obyvatelstva tehdejšího státu. Tak, jako byl pro Srby a Chorvaty použit společný název národnosti Srbochorvaté, tak byl pro Čechy a Slováky použit název Čechoslováci. Podle toho soupisu v roce 1921 na území Chorvatska bylo 54 165 Čechoslováků, z čehož, podle odhadu některých českých badatelů, kolem 32 270 Čechů.)
V. Herout
