Z české literatury
Karel Urbánek: "Vyznání o životě"
Karel Urbánek se narodil 13. února 1930 v Praze, vystudoval herectví na DAMU (v roce 1953). Byl hercem a režisérem, uplatňoval se v rozhlase a dabingu, věnoval se oživování starých pražských kabaretů. Od roku 1965 trvale, až do odchodu do důchodu působil v Divadle S. K. Neumanna (později Divadlo pod Palmovkou). Zde hrál charakterní role v klasickém i moderním repertoáru. Karel Urbánek se ve zralém věku prosadil také jako spisovatel, jeho prvotinou byla kniha Vyznání o životě (1980) s autobiografickými prvky, později získal Cenu Františka Langera za tvorbu v oblasti povídek (1997).
"Vyznání o životě" je román, ve kterém poznáváme ještě jednu podobu Prahy – staré, smutné město pražské chudiny. "Na Petynce, v bytě o jedné místnosti s oběma okny do ulice a dveřmi do průjezdu, prožila svůj život Alžběta (Bětka) Čížková. Měla jednoho muže a porodila mu 6 dětí. Dobrého poznala v životě málo, dřinu a starosti každý den. Žila život ženy, manželky a matky. Nebrala ho jako úděl, nemyslela na jeho poslání. Žila."
Bětčina matka pracovala v Nekázance na Příkopě. Všechno se dělalo ručně, práce byla těžká. Později, dříve než jí bylo 14 let, tam začala pracovat i Bětka. Bylo to jen jedno z mnoha jejich pracovišť, kde těžce vydělávala jen na to nejnutnější pro své děti a manžela.
"U Balvína v Celetné ulici jsme kupovali rohlíky. Ale nekupovali jsme čerstvé, chodívali jsme pro včerejší."
Začala první světová válka, matčin přítel odešel daleko, matka onemocněla, dostala zápal plic a devátého dne zemřela.
Bětka v patnácti letech poznala na taneční zábavě Karla. Všichni jí říkali, aby si s nim nezačínala, že je to holkař. Ale Karel ji oslovoval Bětuško, mluvil pěkně a vyznával jí lásku. Za tři měsíce byla v jiném stavu a první dítě porodila cestou z jedné zábavy. Karel si ji vzít nemohl, byl mladý a nebyl ještě na vojně a ženit se tehdy před vojnou nesměl.
Bětka čekala na Karla pět let. Vrátil se raněný, ležel dlouho v nemocnici. Tehdy už měli dva syny, Toníka a Karla.
Karel měl rád hospody a ženy a ony měly rády jeho. Konečně se oženil s Bětkou a narodila se jim dcera Vlasta. Pak děti dostaly černé neštovice. "Vlastička umřela hned druhý den. A do týdne byly všechny tři děti pryč. Já brečela, tolik jsem brečela, až jsem musela do karantény- udělala se mi na palci jedna neštovice. A děti, ty mi tenkrát už ani neukázali. Ne. Pohřbili je do Ďáblic, do šachty a na hrob jim dali čísla. V neděli jsem za nimi chodívala. Karel ne. On chodil v neděli do hospody a na fotbal."
Později Bětka porodila další dvě dcery a syna. Karel byl často opilý, Bětku chtěl mnohokrát vyhodit i s dětmi. Rozprodal všechen nábytek i všechny věci, které měli v pronajatém kamrlíku, ve kterém žili. Půjčoval si peníze v kampeličkách, nadělal spoustu dluhů, o mnohých Bětce ani neřekl, dozvěděla se o nich, až banky peníze vymáhaly. Spoustu dnů a nocí trávil Karel u nějaké lehké ženštiny, Bětka mu však vše odpustila a zase ho pustila do bytu.
Dcera Vlasta už měla dvě děti, Bětka je hlídala, často jim vařila, u Vlasty uklízela a prala. Jednoho dne jí bylo moc špatně, bolela jí hlava, omdlívala, musela do nemocnice a na operaci, pak na další operaci. Ale nic nepomohlo, byl to zanedbaný zelený zákal a Bětka byla slepá! Ale naučila se chodit po bytě, do sklepa pro dříví, vařit… I dětem pomáhala.
"A vod tý doby Karel nepil. Nikam nechodil, teda chodil, ale na pivo ne. Vod tý doby, asi vod čtyř let, co bylo malýmu Karlovi, nešel ani do hospody, ani tancovat a dělal dobrotu. Babička Čížková měla nakonec pravdu. Vono ho to po letech přece jen pustilo."
A když Bětka oslepla, Karel se staral a pomáhal jí. Chodil nakupovat až do doby, kdy se jednou na růžku zastavil a nemohl dál. Ulehl do postele. Měl gangrénu a nikam nemohl, musela se o něho starat. Teď ho Bětka měla ráda jako nikdy dříve, oba byli nemohoucí a potřebovali jeden druhého.
Karel musel do nemocnice a tam zemřel. Měla jen telegram, ve kterém bylo napsáno, že už nežije člověk, se kterým měla přetěžký život, ale měla ho ráda.
Syn Karel měl syna Pepíka a ten se chystal oženit. Byl mladý, ale hlavně, že se mají rádi. "Chtěj mít brzo rodinu. To je dobře, povídám, snad se toho dožiju. Nemocnice musí na mě počkat. Ráda bych se dožila pravnoučete. Chtěla bych mu udělat křížek na čelo. Esli budou mít kluka, aby byl zdravej, esli přijde holka, aby měla v životě víc štěstí, než jsem měla já."
Připravila Věra Badurinová
