Vánoční zvyky
Mnohé vánoční zvyky si zdejší Češi donesli z Čech. Liší se podle toho, z kterého kraje rodina pocházela, během let však mnohé z nich zanikly.
Na Štědrý den se všude postilo. Aby půst mohly držet i děti, matky jim slibovaly, že večer uvidí "zlaté tele" které se na vesnickém kostele spouští po zlatém lanu. Večer se dbalo na to, aby byli všichni u večeře, dokonce i malé děti od jednoho roku. Matky se snažily, aby děti neusnuly a dbaly na to, aby se nerozplakaly, protože by celý rok "bečely". Také dítě nesmělo být na Štědrý den mlsné, protože by takové bylo celý rok.
Na Štědrý den před večeří se kropilo svěcenou vodou ve světnici, na dvoře, ve chlévě, ve stodole a na zahradě. Tím se lid chráni1 od neštěstí. Stromky se zalévaly, aby nezmrzly a neuschly. Ráno se dával psům, houserovi a kohoutovi česnek, aby byli bujní a hodně kousali a štípali. Slepicím se dávalo obilí a mák, aby hodně "nesly". Studni se dával koláč, vánočka a říkalo se: "Studničko, studničko, dávám ti koledičku, abys nám dávala dobrou vodičku". Na okno se pokládala miska s vodou. Zmrzne–li voda do rána a roztrhne- li mráz misku, studna do roka ztratí svou vodu.
O Štědrém večeru se udržovaly i jiné pověry. Když bylo na Štědrý večer hodně hvězd, znamenalo to, že slepice dobře budou snášet. Bylo-li hodně jinovatky, mělo to znamenat, že bude hodně ovoce. Přijde- li do domácnosti na Štědrý večer jako host muž, ve chlévě dostanou býčka a pokud to bude žena, dostanou jalovičku.
Při štědrovečerní večeři nesmí být lichý počet lidí, protože do roka by někdo zemřel. U takové večeře by nikdy nemělo být 13 osob, poněvadž při poslední večeři bylo s Ježíšem třináct apoštolů a po jeho smrti zůstalo jen dvanáct.
Kdo chce vědět, půjde- li z domu, hodí střevíc přes hlavu. Je- li špička obrácena ven, odejde, je-li obrácena dovnitř, zůstane doma. Na Štědrý den nemá nikdo nic dlužit, sice přivolá do domu neštěstí. Kdo přijde na "půlnoční" první do kostela, bude po celý rok veselý, kdo přijde poslední, bude stále smutný.
Jsou to jen některé pověry, na které stále více zapomínáme, přestože byly součástí života našich babiček a dědečků.
V. Herout
