Promlčené události z minulosti chorvatských Čechů
Dějiny chorvatských Čechů trvají zhruba dvě století, ale už dnes je možno říci, že je hodně toho, co nebylo dostatečně zaznamenáno. Ve 20. století byly tři války, ve kterých chorvatští Češi hodně vytrpěli. Je však neúplně pouze zpracováno období druhé světové války. Ponecháme-li války stranou, na ještě jedno období se zapomnělo.
Jde o reemigraci chorvatských Čechů (1945 - 1949), během které se do Československa vrátilo více než tři tisíce zdejších krajanů. Pravdou je, že zde nebylo mrtvých, ale byla to tragická událost, o které se dlouho málo psalo. I když si mnozí zdejší Češi ještě po rozpadu Rakouska – Uherska přáli vrátit se do rodné vlasti, nebo vlasti svých předků, toto se neuskutečnilo. Jednoduše zdejší české rolnické rodiny měly zde své majetky, místo pro ně v bývalé vlasti jednoduše nebylo. Místo toho ze staré vlasti přicházeli kulturní pracovníci a vypomáhali zdejším Čechům. Mnozí zdejší chlapci se chodili učit do Čech řemeslu a dokonce tam někteří plnili vojenskou službu. Bohužel, hromadný návrat nebyl možný.
Delegace chorvatských Čechů u prezidenta Beneše
O návratu se nemluvilo ani po ukončení války, ale teprve několik měsíců později. Reemigrace by nebylo, nebýt postupimské konference (chorv. Potsdam ) v srpnu 1945, kde se státníci třech velmocí a vítězů nad fašismem ujednali, že všechny Němce z východní Evropy přesunou na území Německa. Z Československa se jednalo o přesídlení více než tří milionů Němců. Tímto krokem se uvolnilo místo pro mnohé české rodiny, které žily za hranicemi Československa a tím i z území tehdejšího jugoslávského státu.
Reemigrace chorvatských Čechů začala návštěvou kolem 250 českých partyzánů, hlavně příslušníků Československé brigády Jana Žižky v Československu v srpnu 1945. V Praze byli vítáni i generálem Ludvíkem Svobodou, který mnohým předal vyznamenání za účast v protifašistickém boji. O něco později jim byly nabídnuty nemovitosti v Jiřicích a Míšovicích s možností trvalého usídlení. Mnozí přijali tento návrh a to znamenalo počátek reemigrace. Nejdříve zdejších českých partyzánů a jejich rodin a teprve později i ostatních.
I když se zdá, že reemigrace se uskutečňovala přes Svaz Čechů se sídlem v Daruvaru, přesto mnohé záležitosti kolem reemigrace byly závislé na smlouvách jugoslávské a československé vlády. Bylo hodně překážek, které brzdily reemigraci. Jugoslávská vláda byla ochotna uvolnit české rodiny, pokud zde zanechají veškerý nemovitý majetek. To zase nevyhovovalo československé straně a tak se stalo, že nejlépe na tom byli ti, kteří zde nic neměli. Ti, kteří zde prodali majetek, museli vložit peníze do Jugoslávské banky, která pak musela tyto peníze přes Československou banku proplatit jejich majitelům. Když roku 1948 přišlo k politické roztržce mezi Jugoslávií a východními socialistickými státy, byl takovýto postup proplácení zastaven.
Je více důvodů, proč se chorvatští Češi odhodlali k reemigraci. Pro mnohé to znamenalo splnění dávného snu o návratu. Jiní se rozhodli pro reemigraci kvůli poválečné situaci v Jugoslávii: rolníci v socialistickém zřízení, které se provádělo v Jugoslávii po roce 1945, se báli, že půda bude znárodněna. Také se proslýchalo, že Češi budou z Jugoslávie vypuzeni, jak se stalo chorvatským Němcům. Po špatných zkušenostech ve válce mnozí tomu uvěřili a po ukončení války se odhodlali odejít do vlasti svých předků, kterou si představovali jako stát blahobytu.
Zdejší Češi se chtěli osobně přesvědčit, co si o návratu myslí nejvyšší politikové tehdejšího Československa. Proto začátkem roku 1946, kdy reemigrovaly hlavně rodiny zdejších partyzánů, prezidenta Beneše navštívila jedna taková delegace. Jménem zemědělců chorvatských Čechů promluvil Bohumil Hanuška, který se právě usídlil v Jiřicích. Řekl:
"Pane prezidente, jako zástupce našich krajanů - partyzánů z Jugoslávie, těch, kteří dobrovolně a odhodlaně šli do boje proti našim nepřátelům a kteří na vaši přímluvu jsou již usídleni ve dvou osadách na jižní Moravě, srdečně Vám děkují za všechnu péči a lásku, kterou nám, zahraničním Čechům věnujete a za pomoc, jíž poskytujete našemu přesídlení do naší vlasti, z níž naši otcové a dědové museli odejít za chlebem do ciziny.
Nikdy jsme se nevzdali své národnosti, nikdy jsme nezapomněli svou řeč, kterou nás naši rodiče naučili a my opět naučili své děti.Rodiče museli opustit svou vlast, ale přesto nás učili lásce k této vlasti a tuto lásku jsme i my vštěpovali do srdcí svých dětí. Proto jsme také bez výzvy šli do boje za osvobození Jugoslávie i naší vlasti od jejich okupantů…
My, kteří jsme se už mohli vrátit, jsme šťastni, že můžeme své síly věnovat výstavbě své vlasti a ujišťujeme Vás, pane prezidente, že v tomto odhodlání nezklameme. Abychom to dokázali, chceme z obce, v níž jsme se usadili, vybudovat vzornou obec a ukázat tak, jak Češi v Jugoslávii chápou práci týkající se výstavby republiky. Rádi bychom však chtěli, aby se mohli do vlasti vrátit i ti naši lidé, kteří toužebně čekají na tento návrat od loňského roku, a proto Vás, pane prezidente, snažně prosím, abyste svou autoritou i jim umožnil, aby se mohli co nejdříve vrátit do vlasti a pro ni pracovat. Ujišťujeme Vás, že chceme všichni být v řadách těch, kdož pracují poctivě a oddaně pro dobro republiky."
Ve své odpovědi prezident Beneš řekl, že pokládá návrat Čechů a Slováků ze zahraničí možným a nutným. Uvedl svá slova, která řekl po válce na Slovensku a opakoval je: "Když se vaši otcové stěhovali do ciziny, byla krize. Když se stěhujete vy zpět, je to opět krize. Snadno se o tom mluví, třeba vlasteneckými slovy a frázemi, ale potom, když dojde k věci, vyskytuje se mnoho nesnází. Řekl jsem tehdy, že budou potíže v Jugoslávii a budou potíže zde u nás. Mnoho z nich již pominulo a vy jste si toho plně vědomi. Víte, že se mohou vrátit jen lidé odhodlaní, silní, na všechno připraveni, energičtí a oddaní vlastenecké věci i životnímu boji."
Po přesidlování partyzánských rodin pokračovalo stěhování i ostatních rodin, které projevily zájem o reemigraci. Trvalo to až do roku 1949. Nastaly problémy a výsledky byly rozličné: někteří dostali majetky bez náhrady, někteří na splátku a bylo také mnoho těch, kteří vycházeli tak, jak uměli. Bylo tolik osudů, kolik bylo přesídlených chorvatských Čechů.
Snad by celá tato událost byla méně smutná, nebýt mezistátních roztržek mezi Československem a Jugoslávií po roce 1948. Ti, kteří se v Československu do roku honosili, že byli Titovými partyzány, museli po roce 1948 o tom mlčet. Stejnou dobu byly ztíženy i styky mezi přesídlenými Čechy s rodinami a příbuznými, které zůstaly v Jugoslávii.
Letos tomu je 60 let, kdy reemigrace skončila. Historická rada Svazu Čechů v Chorvatsku ve svém programu své činnosti navrhovala, aby se tato událost zařadila do programu práce Svazu pro tento rok. Jistě by u jednoho kulatého stolu bylo řečeno mnoho o této významné události ze života příslušníků české národnosti v Chorvatsku. Bohužel, Předsednictvo Svazu na tuto záležitost zapomnělo.
Václav Herout
