Martina Drijverová
České pověsti pro malé děti
Milí přátelé,
doufám, že se Vašim vnoučatům líbily pověsti o silném Bivojovi, praotci Čechovi a Libuši a Přemyslovi, Bruncvíkovi a Karlově mostu, které jste jim mohli přečíst z předminulých čísel Naší řeči. I v tomto čísle pamatujeme na naše nejmladší a přinášíme poslední dvě zajímavé pověsti z tohoto cyklu a přejeme Vám, i Vašim dětem a vnukům pěkně počtení.
Faustův dům
V Praze, na Karlově náměstí, žil kouzelník doktor Faust. Vedlo se mu dobře, měl peněz, kolik chtěl, každé přání se okamžitě splnilo, protože mu sloužil čert. Faust s ním podepsal smlouvu – jistě vlastní krví – a bylo všechno dobré. Ale čert vás jednou, podepíšete-li s ním smlouvu, určitě vezme do pekla, do ohně. Tak skončil i Faust. Zůstal starý dům, ve kterém nikdo nechtěl bydlet. Ve střeše zela černá díra, kterou čert Fausta odnesl.
Pak se do Faustova domu nastěhoval chudý student. Bydlel zadarmo, nedělal nic zlého, duši měl čistou, tak co by se mu mohlo stát!?! Čerta se nebál. Díru na střeše ucpal hadrem, aby mu nefoukalo a byl spokojen.
Ale bylo jedno zajímavé kouzlo. Byla černá miska a v ní byl každé ráno stříbrný peníz. Student moc nepřemýšlel, kdo peníze do misky klade. Stříbrňák vzal, utratil, hostil kamarády, jedl a pil, oblékal se dobře.
Po čase se studentovi zdálo, že jeden stříbrňák je za den málo, a kdyby ten peníz byl zlatý místo stříbrný – to by bylo výborné. Začal studovat staré knihy a našel správné zaklínadlo. A jednoho dne byla ve střeše zase velká díra a student nikde! "Čert si ho vzal" – říkali studenti.
Dům zase zůstal opuštěný. Nikdo si nechtěl s čertem zahrávat.
Dalibor
Byl to rytíř, mírný a spravedlivý šlechtic. Staral se o své poddané, naslouchal jejich starostem, každému pomáhal, když se v polích neurodilo, když kroupy potloukly obilí.
Daliborův soused Adam byl rytíř, ale krutý a nespravedlivý. Myslel jen na svůj prospěch. Jeho lidé žili velmi těžce, až jednoho dne utekli k Daliborovi. Bylo mu těch ubožáků líto a přijal je.
Když Adam zjistil, že mu na panství nikdo nezůstal, a že už pro něho nemá kdo dělat, jal se obcházet všechny soudce. Uměl dobře lhát, říkal všechno špatné a nemožné o Daliborovi, sem tam strčil někomu do kapsy i nějaký zlaťák. A soudci odsoudili Dalibora a zavřeli ho do vězení. Tam mu bylo velice smutno, věděl, že se ničím neprovinil. Byl uvězněn ve věži, světlo neviděl, slunce neviděl. Ochočil si jen pár myšek. Jednoho dne požádal Dalibor žalářníka, aby mu přinesl housle. Nikdy předtím na ně nehrál. Ale čas měl a zkoušel hrát na housle, pokud z nich nevyloudil nějakou melodii. Hrál a hrál, celé dny cvičil hru a šlo mu to čím dál, tím líp.
Pod okny věže se začali scházet lidé a naslouchali krásným melodiím. Žalářník poradil Daliborovi, aby vždy, když dohraje, spustil z okna na provaze košík. Do košíku lidé dávali jídlo, peníze, pokrývky, polštáře a všechno, co mohlo Daliborovi ulehčit poslední dny. Byl odsouzen na smrt. Dodnes stojí Daliborka – věž na Pražském hradě a mezi lidem žije úsloví: nouze naučila Dalibora housti.
Věříme, že nemilosrdný Adam po Daliborově smrti nežil šťastně. Svědomí totiž umí pěkně potrápit.
Přeji našim babičkám a dědečkům, aby tyto pověsti o naší Praze a naší minulosti s láskou přenášeli svým vnukům. Nesmíme zapomenout, že v každé legendě leží i trocha pravdy z našich dějin.
Věra Badurinová,
ilustrace Dagmar Ježková, překlad S.H.
