Karel Herot
(1899 - 1998)
Letošního roku si příslušníci české národnosti Chorvatska připomněli některá výročí narození nebo úmrtí významných osobností. Jedním z nich byl i Karel Herot, který nepatřil ke zdejším Čechům, protože do Daruvaru přišel z Čech v roce 1934 na Prokůpkovou hospodářskou školu, kterou z velké části dotovala tehdejší československá vláda.
Karel Herot byl nejen učitelem, ale stal se hlavním organizátorem oživení kulturního života na daruvarském venkově. Podařilo se mu shromáždit četnou mládež do besídek venkovské dorostu, které tvořily Sdružení venkovského dorostu v čele Karla Herota. Pod jejich vedením se nacvičovala divadla, zakládaly pěvecké a taneční skupiny, konaly mnohé přednášky z mravního a hospodářského života, znovu ožily dožínkové slavnosti, četly se české knihy a debatovalo o politické situaci… Po okupaci Československa roku 1939 se konaly sběrné akce pro uprchlíky z Československa. Karel Herot v Daruvaru založil i svou rodinu a nevrátil se do vlasti po její okupaci a proto byl na něj vypsán zatykač a musel se od roku 1941, po dobu okupace Jugoslávie ukrývat. Od samého počátku se Karel Herot připojil k antifašistickému hnutí a podařilo se mu během války si zachránit život. Po ukončení války Karel Herot roku 1946 společně s kolem tří tisíc chorvatských Čechů reemigroval do Československa. O rok později za ním přijela jeho manželka s třemi dětmi a tak Herotova rodina začala konečně žít klidným životem. Karla Herota si v novém prostředí vážili. Pracoval v osidlovací komisi a staral se o osidlování chorvatských českých rodin, které reemigrovali z Chorvatska od 1946-1949. O tom, jak to bylo po roce 1948, píše jeho dcera Dagmar, která dnes žije v Kanadě:
"A pak přišel únor 1948, komunistický puč, čímž skončila naše rodinná idyla, která se teprve začínala rozvíjet. Nemohu zapomenout na ten den, kdy jsem přišla ze školy domů a k mému údivu byl tatínek doma a maminka měla uplakanou tvář. Otec byl na hodinu vyhozen z práce jako nějaký zločinec. Rodiče nám vysvětlili situaci a také nás poněkud připravili na to, že zatím nevědí, co se bude s námi všemi dít. Bylo mi necelých 10 let, mělo by to být krásné období v dětství, pro mne a moje sourozence to bylo období velkého odříkání, potupy a rodící se nenávisti k režimu, který nás o bezstarostné dětství připravil.
Pak následovaly výslechy tajné policie, které nepřidaly mamince na zdraví. Vždy jsem měla hrůzu, když jsem se ze školy vracela domů a před domem, kde jsme bydleli, jsem viděla stát černé auto. To jsem už věděla, že máme opět návštěvu od tajné policie. Posléze tyto návštěvy ustaly, neboť policie nemohla najít nic, s čím by mohla tatínka obvinit. Tatínek byl spravedlivý a hrdý člověk, který se vždy snažil pomáhat druhým, ale sám na sebe nikdy nemyslel.
Otec byl téměř rok bez práce, nikdo neměl zájem ho zaměstnat, neboť byl "politicky nespolehlivý". Ještě dobře, že maminka uměla šít, a tak oprášila šicí stroj, který si přivezla z Daruvaru a začala šít pro lidi. Také tatínkova rodina, žijící na Moravě, nám pomáhala s penězi a potravinami. Našli se i dobří lidé ve Žluticích a okolních vesnicích, kteří s námi sdíleli náš osud a pomáhali nám.
My děti jsme se snažily rodičům zmírnit jejich bolest a ušetřit starosti jak jsme nejlépe uměly. Bratr po výuce ve škole chodil pracovat k sedlákovi a já jsem opatrovala děti od sousedů a samozřejmě jsme obstarávali domácnost, neboť maminka od rána do pozdních večerních hodin šila. To všechno mělo velký vliv na její zdravotní stav, který se jí rapidně zhoršoval.
Tatínek konečně dostal zaměstnání v hospodářském družstvu v Terezíně, kde pracoval jako odhadce koní. Jeho měsíční plat byl minimální, navíc si tatínek musel platit podnájem a stravovat se, takže těch peněz, které mu zůstaly pro obživu rodiny, bylo moc málo. Tatínek jezdil domů do Žlutic dvakrát měsíčně. Opět jsme byli postaveni před skutečnost, že nám není dovoleno žít pohromadě jako rodina.
V roce 1950 jsme obdrželi smutnou zprávu z Daruvaru, že zemřela naše drahá babička. Všichni jsme byli zprávou zhrouceni. V té době byly politické vztahy mezi Československem a Jugoslávií velmi chladné, takže maminčina účast na babiččině pohřbu byla nemyslitelná.
V roce 1953 přišla měnová reforma, naší rodiny se to nijak nedotklo, neboť jsme žádné peníze v bance neměli. Krátce po tom přišla na nás skutečná pohroma, tatínek byl opět vyhozen z práce a převeden do výroby. Jeho novým zaměstnavatelem se staly Škodovy závody v Plzni, kde pracoval jako dělník ve slévárně. Vydržel tam pracovat v těžkých podmínkách několik let, ale jeho zdraví to nevydrželo. Byl hospitalizován a lékaři ho uznali neschopným vykonávat práci ve slévárně. Když se tatínkův zdravotní stav poněkud zlepšil, odjel na severní Moravu do svého rodného kraje s úmyslem si tam najít práci. Podařilo se mu najít místo jako odborník rostlinné výroby u traktorové stanice v Hlučíně. Otec tam opět bydlel v podnájmu s příslibem, že dostane za několik měsíců byt pro rodinu a později se celá rodina na podzim v roce 1955 přestěhovala za tatínkem na Moravu.
Bratr v té době studoval v Kraslicích na průmyslové škole a já v Mariánských Lázních na Obchodní akademii. Po přestěhování bratr pokračoval ve studiu v Ostravě, já v Opavě a nejmladší bratr na gymnáziu v Hlučíně.
Až 10 let po našem odchodu z Daruvaru, v roce 1956, tatínek s maminkou po několika neúspěšných žádostech, dostali povolení k cestě do Jugoslávie. Návštěva rodiny měla příznivý vliv na maminčino zdraví, které bylo silně oslabeno po tolika prožitých útrapách.
Nějaký čas nám trvalo, než jsme si zvykli na naše nové bydliště a na trochu jiný způsob života. Tatínkova práce byla fyzicky náročná, pracoval s chemikáliemi a jeho výdělek nestačil na pokrytí základních potřeb rodiny a na naše výdaje spojené se studiem. Proto maminka, pokud jí to zdraví dovolilo, opět šila, jeden bratr pracoval po vyučování v koksovně a mladší chodil pracovat na státní statek. Já jsem o prázdninách pracovala v obchodě.
Jako rodina jsme prožili těžké doby, ale vždy a za každých okolností jsme drželi pohromadě, až přišel rok 1968, kdy sovětská vojenská bota potlačila tu malou jiskřičku začínající demokracie v Československu. Uvědomila jsem si ihned, že vpádem sovětských vojsk je konec všem našim nadějím a snům a proto jsem odešla s manželem a dcerkou do Kanady a nejmladší bratr s manželkou odešel do Švýcarska.
Rodiče se v Československu dožili "sametové revoluce," ale oba byli již v dosti pokročilém věku a v oslabeném zdraví, takže už neměli dostatek energie plně prožívat nové, demokratické období.
Takový byl, v krátkosti, život naší rodiny po reemigraci do Československa. Před časem jsem četla v jedné knize následující slova "You cannot come home again", která mi utkvěla v paměti a se kterými bych ráda ukončila moji vzpomínku."
(Dagmar Kadlciková, rozená Herotová, narodila se v Daruvaru roku 1938. Byla jedna ze tří dětí známého učitele z Prokůpkovy hospodářské školy v Daruvaru Karla Herota. Dnes žije s rodinou v Kanadě)
Václav Herout
