V našem divadle je něco nového
Opona
Tolikrát jsme na stránkách našeho zpravodaje psali o knihách, které jsme četli - s přáním, abyste si je přečetli i vy a měli z nich dobrý zážitek a abyste se rozptýlili jako my, když jsme je četli. Dělali jsme to s nejlepšími úmysly a s přáním, aby se i vám kniha stala nejlepším přítelem ve všech těžkých i pěkných chvílích vašeho života. Doufáme, že jste naši snahu přiblížit vám knížku, pochopili právě tak.
Umělec a dílo – Matko Trebotić a rijecká opona
Tentokrát jsme však rozhodli změnit téma a v našich novinách psát o něčem jiném. Avšak od knížky se přece jen hodně nevzdálíme. Povíme vám něco o divadle a kniha s divadlem úzce souvisí. Nejhezčí literární díla byla zdramatizovaná a hrána v divadlech. V divadelní hře "Racek" ruského spisovatele Antona Pavloviče Čechova jeden z hrdinů pronesl známou větu: "Bez divadla to nejde". Pochybujeme o pravdivosti tohoto výroku? To by znamenalo, že jsme divadlo nepoznali. To, co bývá v knížce vypovězeno třebas na pěti stech stránkách, můžeme v divadle – v činohře, opeře, muzikálu… prožít v jednom večeru. V divadle můžeme cítit jak radost, tak i bolest, vášeň nebo smutek. Vášnivá Carmen ve stejnojmenné Bizetově opeře hoří láskou a vášní, protože to je její život a kdyby to ztratila, zemřela by. Kdo z vás nezaplakal nad tragickým osudem Japonky Cio Cio San v Madame Butterfly Giacoma Pucciniho, když opouští své dítě a spáchá harakiri? Komu nezačalo srdce silněji bít, když Verdiho Traviata zazpívá "Miluj mne, Alfréde, jako já miluji tebe"? Kdo z vás se k slzám nezasmál při sledování veselého muzikálu "Jalta, Jalta" vtipným poznámkám tří komorníků?
To vše je divadlo. Někdy nás rozzlobí, když třeba nejsme spokojeni s režií nebo provedením, hrou nebo obsahem. Jindy jsme nadšeni a několik dnů žijeme v myšlenkách s tím, co se dělo na scéně.
Dnes však nebudeme mluvit o představeních, protože v našem rijeckém divadle se stalo něco, co se stává zřídkakdy, možná jen jednou v našem životě. Je to nová slavnostní opona pro slavnostní chvíle a události. Tu každé divadlo touží mít a musí mít. Každý je šťastný a pyšný, když ji má, nešťastný a smutný, když ji nemá. O tom se píše, hovoří a obyvatelé s netrpělivostí čekají na okamžik, kdy se slavnostní opona spustí, a s radostí a štěstím v srdcích jí zatleskají.
Docela náhodou se mi v minulých dnech dostal do ruky článek ("Vijenac" č. 386, 20. listopad 2008) profesora Igora Zidiće, předsedy Matice chorvatské a ředitele záhřebské Moderní galerie, výjimečného umělce, spisovatele a historika, který v článku vysvětluje bohatství a význam symbolů, které se vyskytují na naší oponě.
Věříme, že vás zajímá, co se nalézá na naší oponě, kterou jsme dostali v listopadu v roce 2008.
Autorem naší nové a obdivuhodné opony je Matko Trebotić. Můžeme ho nazvat i projektantem a tvůrcem tohoto monumentálního díla. Odborníci a jeho přátelé vzpomínají jeho dřívější výroky: "Chtěl bych udělat tři velké formáty, tři obrazy pro opony splitského, dubrovnického a rijeckého divadla. Byl by to můj jadranský triptych."
Toto dávné přání umělce Trebotiće se uskutečnilo. Vždy byl milovníkem divadla, prožíval ho jako zázračnou skříňku plnou tajemství, podivných pohádek a překvapení. Architekt a malíř Trebotić se před touto zázračnou skříňkou zastavil a jeho představivost vytvořila obdivuhodná díla. Oponu ve splitském divadle vytvořil v roce 2005, v dubrovnickém v roce 2007 a tuto největší, rozměrů 8 x 12 m, pro rijecký teatr dokončil v roce 2008.
Není zapotřebí v tom velikém díle hledat obsah, povídku, smysl, vzkaz; podstatné je, že se před našimi zraky vytváří zázračný dojem krásy, že se dojmy navršují jeden za druhým, a že nás naplňují bohatstvím idejí. Budeme-li se na tuto oponu dívat déle, vykrystalizuje se jak naše minulost, tak i naše pýcha; všechny prvky našeho života našly své místo v Trebotićově díle – naše minulost, současnost i prvky našeho budoucího života.
Všechny vrstvy tohoto díla prolínají jedna přes druhou a vytváří to, co nám opona skýtá – je to jakýsi tajemný obraz Rijeky od dávné minulosti po naši dobu. Před sebou nejdříve vidíme velikou plochu s nějakými divnými skvrnami a pestrými vzory, které působí jako jakási hra not ve stínu kouzla. Co jiného by bylo na oponě tak vítané jako noty, na kterých spočívá divadlo? Z nich pak Trebotić vykouzlí obraz Mariina domku z Trsatu, který podle legendy andělé přenesli do Loretta. Snad nic jiného by nevykouzlilo tak dokonale obraz Rijeky jako toto kouzlo z Trsatu, které je nejhezčí legendou naší minulosti, a kterou jsme se stali známými celému světu.
Ve třetí vrstvě rozpoznáváme velká, podivná neobvyklá červená písmena, čtená za sebou vytváří slovo, které začíná písmenem T (Trsat?, Trebotić?). Jsou to písmena z naší staré hlaholice, našeho prvního překrásného písma a tomuto obrazu dodávají ducha umění a historie. Tato písmena se rozsypala po notových čarách a notách z originálního zápisu Ivana Zajce jako perly. Jsou to naše hlaholská písmena, která pocházejí z rijecké tiskárny Šimona Kožičiće Benji a už v 16. století nás zařadila do Evropy.
Notové zápisy Ivana Zajce, rodilého Riječana (1832 – 1914) jsou základem celkového hudebního života v Chorvatsku. Jeho opera "Nikola Šubić Zrinski" je naše první opera s historickým námětem, která nás dodnes při každém poslechu uvádí v nadšení a budí v nás pýchu, protože mluví k světu o naší poctivosti, odhaluje slavnou minulost a ideály. Přitom se nikdy netajíme, naopak zdůrazňujeme to, že Zajc byl původem Čech, srdcem a duší však Chorvat.
Tato opona diváka seznamuje s onou částí naší minulosti, kdy při Zajcovi stáli i jeho vídeňští přátelé, zaujatí vlastenci a bojovníci o zrození chorvatského hudebního života. Mezi nimi byl i spisovatel August Šenoa (českého původu), Petar Preradović – básník a bojovník o chorvatský jazyk (chorvatský pravoslavný) a biskup Josip Juraj Strossmayer (německého původu).
Trebotić nám rijeckou divadelní oponou otevřel knihu událostí z dějin, na které nesmíme zapomenout. Jeho písmena na oponě vypovídají krvavou, ale zároveň i pohádkovou minulost. Dějiny zaznamenané na oponě jsou součástí všech nás, bez ohledu kde se nalézáme, odkud jsme přišli a jak jsme se zde přizpůsobili. Buďme rádi, že máme oponu, ze které můžeme mít krásný požitek a při pohledu na ni můžeme být šťastní. Doufáme, že tato opona vždy bude pýchou Rijeky a rijecké Talie.
Věra Badurinová
