František Nepil
Jak se dělá chalupa
Kapitola o řemeslnické češtině
Dříve než se člověk pustí do zedničiny a jiné otročiny na chalupě, musí se sehnat verkcajk a materiál. Chce-li ho sehnat, musí mít nejen trpělivost a štěstí, s nímž se dá i v naší obchodní síti obstarat leccos, ale musí mít především dobré jazykové znalosti, aby přesně projevil, co vlastně chce. Nemá-li jej, koukají na něj v konzumu jako na mráz. A že by vysvětlil ve vsi sousedovi, co vlastně chce na baráku podniknout, to už tedy vůbec nepřichází v úvahu, to se spíš domluví s Turkem.
Čeština je totiž v tomto ohledu vyvedena ve dvou variantách: jednak pro zedníky, jednak pro češtináře. Kdyby se sešel opravdický zedník či jiný řemeslník s panem profesorem Havránkem nebo s panem profesorem Danešem, Váhalou či Hausenblasem, tak by určitě někoho z nich trefil šlak. Takový fachman by musel například těmto pánům potvrdit, že pracuje s dřevěným hladítkem či ocelovým hladítkem, že neví, kam si položil struhačku, a že dělá zrovna podnož. A copak on někdy udělal nějakou podnož? Vždycky dělal sokl, a dřevěné hladítko v životě neviděl, protože si nosí fartáč, či rajblík nebo gleták, což jest hladítko ocelové na cementovou maltu.
A aby zeď byla rovná, musí mít člověk vaserváhu, a aby šly věci do pravého úhlu, musí mít vinkl, jenž najdete v literatuře pod názvem úhelník. Dále je potřeba nakoupit několik špachtlí (v seznamech zboží jsou uvedeny pod jménem stěrka) a samozřejmě pincl nebo štětku na stříkání zdiva vodou – přivedenou od vodovodu šlauchem či přinesenou v kýblu.
Kdo si udělá karb na vápno, může začít kopat grunty.Aavšak musí si rozmyslet, zda vyzdí kamenem nebo betonem. Na beton je totiž potřeba šaluňk s fošen a beton se musí armovat železnými štanglemi, aby nepukal a držel fest. Potom se poleje térem, či poklade térpapírem, aby vlhkost nevzlínala do zdiva, a zeď se žene vejš. Na to musí být ovšem lešení, a k tomu je potřeba štenýře.
Zdi se stavějí z cihel, ale ne pořád z celých! – často jen z půlek nezřídka z kvantlíků a devítek, což jsou tedy čtvrtky a tříčtvrtky. Zvláštností zednické češtiny je pak to, že cihla není cihlou furt, cihlou je pouze, pokud se drží v ruce. Když se položí nastojato, to už není cihla, ale štorcka, a když naležato, stane se z ní laufka.
Stropy u sklepů se dělají obyčejně na sekvent nebo na cirgl, nad okny a nade dveřmi se nedělá překlad, ale šturc, a když se zeď vyžene až nahoru a korunuje se krovy, postaví se tam pěkná zelená glajcha s hezky zelenými fábory.
Tím ovšem stavba nekončí, ještě se musí nahodit na fasádu špryc a stěna se může začít pucovat nebo košťálovat, pokud ovšem nebudete potřebovat šlisnu na stažená zdiva. Na zdi musí být všechno akorát, všechno rovně, nic se nesmí od oka, hezky se musí udělat vágrys, buď podle šlaufky čili hadicové vodováhy, nebo s pomoci štragrátu, jemuž by nezasvěcenec říkal špagát či s prominutím motouz. Je nad slunce jasné, že zdaleka nevystačíte s verkcajkem pro zedničinu. Někde musíte mít ponk (viz heslo "truhlářský stůl" nebo "pracovní stůl") a v jeho šuplíku ostatní řemeslnické náležitostí, jako šraupcíry a rašple, fusšvance čili puchšvance, různé šlégry, francouzák, špulíř, durchšláky, majzlíky, knejp, šmirgly či glancpapíry a spoustu krabiček se všelijakými šteftíky, nejty, perlíčky a šajbličkami. Jo, a letlampu budete potřebovat, i letpastu, a rýgly si koukejte koupit a různé sichrcajky a můjtybože pikslu fernajzu a šperky – čím byste jinak natírali blindrámy a futra? Nemluvím už ani o tom, že na ponku vám má stát jednak pres, jednak šlajfka a hlavně šraupštok, kam si upevníte i dřevo, které je potřeba falcovat.
Tohle všechno výrazivo musíte secsakrametsky ovládat a před nikým se neštajfovat a nechtít naběračku na nabírání malty, když je to fanka, a neptat se na děrovačku a ztužidlo, když jde o obyčejnou štancnu a knecht. Pravda, kdyby vás slyšel profesor Daneš nebo Váhala, začal by po vás možná házet kvantlíkama. Ale to vám může být fuk: vsaďte se oč chcete, že oni nikdy v životě chalupu nepostavjěj! – Jak taky? Copak se mohou s někým dohovořit, jaký verky2 na to potřebujou?
