Rijecké rybičky získaly nejvyšší ocenění na Krajanském festivalu v Praze:
A jak to bylo
Teď bych se s Vámi, milí čtenáři, chtěla podělit o dojmy, které nás, z České besedy Rijeka v Praze provázely, o pocity s jakými jsme jeli tam a s jakými zpět. Určitě jsme nikdy do Čech nejeli tak vzrušení, jako tentokrát. Naše pocity byly silné z několika důvodů. Zaprvé šlo o to, že budeme vystupovat v samém srdci Prahy – v Martinickém paláci na Hradčanském náměstí, a to během tří dnů několikrát a s delším programem. Vzrušení jsme byli i proto, že z Chorvatska jsme nebyli vyprovodění s velkým nadšením ani s požehnáním, ale naopak s obavami, že bychom v té Praze mohli shodit renomé české komunity v Chorvatsku a s přesvědčením, že tam měl jet někdo jiný. Proto jsme se domů vraceli s nejkrásnějšími pocity v srdcích nejen proto, že jsme se ve volném čase pokochali na důvěrně známých i v dalších nám neznámých pražských zákoutích, ale hlavně proto, že na Krajanském festivalu se nám dostalo Nejvyššího ocenění za umělecký výkon a Rybičky tam ze všech souborů sklidily největší úspěch. A jestli tam někdo možná shodil reputaci české komunity RCH, tak to jsme určitě nebyli my, ani nikdo, kdo tam byl přítomen.
Nejvyšší ocenění pro Rijecké rybičky
Já vám, přátelé, povím všechno pěkně popořádku a od začátku, hlavně o tom, jak my z České besedy Rijeka jsme se na ten festival dostali a jak se nám tam dařilo.
Dne 11. dubna 2008 jsme dostali e-mail tohoto obsahu: Vážená paní předsedkyně, ráda bych Vás a Vaše folklorní skupiny pozvala jako účastníky 2. krajanského folklorního festivalu, který se uskuteční letos v Praze. Účinkujícím zajistíme ubytování, pohoštění a kulturní aktivity. Těšíme se, že některé z Vašich skupin přijedou letos do Prahy ukázat své umění. Těším se na Vaši účast. Věra Doušová, manažerka festivalu.
Po konzultacích s vedoucími skupin jsme rozhodli, že na Krajanský festival pojedeme. Odpověděli jsme na mail, vyplnili přihlášku a kontaktovali se s paní Doušovou, která nám řekla, že nás pozvala poté, co viděla naši webovou stránku – tedy stránku České besedy Rijeka, která se jí líbila a na které se o nás všechno dověděla. My jsme se tedy na ten festival sami nepřihlásili, nás tam, totiž pozvali! Že jsme se nikoho neptali, jestli tam smíme jet? No, my jsme si mysleli, že takový způsob rozhodování máme dávno za sebou. A to byla chyba? Nebyla! Svědčí o tom to první místo, kterým se může pyšnit nejen ČB Rijeka, ale i celá krajanská komunita v Chorvatsku.
Dospělí v sále Martinického paláce
Naše taneční skupina dospělých, Rybičky pěvecká skupina Nostalgie se na toto vystoupení celé léto pečlivě a svědomitě připravovala. Přesto však jsme ještě v autobuse na cestě do Prahy měli hořko v ústech a na mysli otázku: "Máme na to, abychom to tam "nezvorali" nebo jsme na takové vystoupení opravdu ještě malí?" Když nám radili, abychom tam nezpívali, protože my zpívat neumíme, vůbec nás to nepřekvapilo, ani neurazilo. My sami víme, že zpívat neumíme tak, jak to umí některé jiné naše pěvecké skupiny a sbory. Nám tady po dlouhá léta nikdo nikdy neporadil, co a jak máme zpívat. Od doby, kdy tady není pan Petr Trunec, oháníme se s tím zpěvem bez jakékoliv odborné pomoci, jak sami umíme a dovedeme. Proto vždy zdůrazňujeme, že zpíváme jen "pro svoji duši". A na tomto festivalu v Praze pro svoji duši zpívali všichni a bylo to krásné! Hřejivé a útulné. Všichni všem fandili a pomáhali a každý předvedl s přirozenou samozřejmostí to, co umí. Tam šlo o přátelství, o navazování kontaktů, o nové kamarádství. A proto je dobré, že tam byli lidé z takové "domácké" besedy, jaká je v Rijece. Snad byste ani nevěřili, ale pravdou je to, že při vystoupení Nostalgie celý sál zpíval s naší pěveckou skupinou. Zpívali vzácní hosté, ředitelé festivalu a folklorních sdružení, zpívaly děti z Oděsy, děvčata z Volyně, ženy z Temešváru i otlučení "koubojové"Texasu. Zpívala paní Eva Zetová, která se tam od nás nevzdalovala, poslankyně Čuchnilová i ředitelka Jednoty Straníková. Já chtěla také zpívat, ale moc mi to nešlo, měla jsem dojetím sevřené hrdlo a slzy v očích.
Pěvecká skupina rozezpívala celý sál
Naši taneční skupině dospělých tam skandovali: Bravo! Bravo! "Dospěláci" zatančili pět tanců, byli roztomilí a moc jim to slušelo. A když tančily Rybičky, bylo v sále ticho, že by snad bylo špendlík slyšet, kdyby upadl na podlahu. V jednom momentě jsem se otočila k divákům a na to, co jsem viděla, nikdy nezapomenu. Ty tváře a reakce na nich! Někomu jiskřily oči a zářily úsměvy, jinde stékaly slzy – na všech bylo zřejmé, že silně prožívají to, co vidí. Však také naše taneční skupiny nejen, že krásně tančily, oni krásně i vypadaly. Jejich oblečení a doplňky ke krojům, účesy, střevíce a boty – všechno ladilo a bylo ukázkové. Díky paní Evě Zetové, která nás naučila všechno, co víme o krojích. Právě teď bylo vidět, že její přínos je neocenitelný a nejen pro přípravu choreografie a nacvičování tanců, ale i pro její snahu naučit nás, jak má tanečník při tanci vypadat.
Riječané ve Valdštejnské zahradě před recepci v Senátu
Vzácné a nezapomenutelné bylo nedělní dopoledne: průvod krojovaných účastníků po Hradčanském náměstí, zastavení pod sochou T. G. Masaryka před vchodem na Hrad a společné zpívání "tatíčkovy" oblíbené písně "Ach, synku, synku", defilé účastníků na dvoře Martinického paláce, vyhlášení nejlepšího souboru (pro nás okamžik nezapomenutelný), společná Písnička česká, vznešený Kde domov můj a nevyhnutelné loučení s nově získanými přáteli. S jakými pocity jsme jeli domů, to už jsem Vám řekla. Pochopíte, že každé uznání a každá první cena má svoji cenu a váhu, a že každé si vážíme z jiných důvodů. První místo našich tanečních souborů na Krajanském festivalu v Praze má pro nás opravdu velký význam. Proto jsme rádi, že jsme tam jeli a že jsme se nenechali odradit.
Text a foto: S. Hercegová
