Z české literatury
Smutný básník velikého srdce
"Až umřu, nic na tomto světě se nestane a nezmění, jen srdcí několik se zachvěje v rose, jak k ránu květiny."
Takto psal Jiří Wolker, básník chudých, básník smutné doby, básník proletářů, snílek a vizionář. Jeho básně jsou protkány vizí revoluce. Jeho idea o nástupu nového světa je patrna již z názvu díla: "Jiří Wolker- pracujícím".
Žil v letech 1900- 1924. Jeho dílo není obsáhlé, ale z poezie vyplývá, že jde o zralého a emotivního básníka. Jeho próza je plna symboliky, která nás přivádí do dvou různých světů – světu bohatých a světu chudých.
Wolker však nepochybně ví, na které straně jsou práva a pravda. Proto říká: "Bída je široké moře a chudí hledají přístavy."
Velmi často se v jeho básních hovoří o smrti. Není divu, když víme, že jeho život trval jen čtyřiadvacet let. Určitě cítil, že se stáří nedožije. Proto se ani nedivíme, když v jedné své básni píše: "Já zdráv jsem ještě a myslím, že smrt je jen nemoc jako ostatní nemoci… Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. Co strašné je, co zlé je, to umírání je…"
Pro nás je překvapující, že Wolker navštívil i Chorvatsko. Naši zemi měl rád a zmiňoval se o ní i ve svých dílech.
V básni "Moře" říká: "Na břehu ostrova Krk, na břehu z kamení, moře jsem hledal celých šest smutných dní…"
V Záhřebu ho inspiroval pohled na hřbitov Mirogoj:
"Na záhřebském hřbitově, na Mirogoji,
z očí se sloupla mi jižní a sladká zem,
na záhřebském hřbitově tisíce křížků stojí:
ty jediné v očích svých udržel jsem…
a každý mrtvý se přitiskl ke mně
jako hlas úpěnlivý
a každý mrtvý se ptal:
Pověz mi, živý,
proč umíral jsem?"
Symbolika Wolkerovy prózy je obzvlášť obrazná v povídce "O milionáři, který ukradl slunce". Jeho milionář vlastní všechno bohatství tohoto světa, všechno si může dopřát, každé přání splnit. Žije ve velkolepém zámku, lidé mu slouží, pracují pro něj.
Ale milionář je nemocný. Celé jeho tělo je pokryto odpornými vředy plnými žlutého hnisu, které v noci strašlivě pálí a postupně se šíří i k očím. V domnění, že vlastník největšího bohatství musí mít i nejvíce štěstí, je pozván lékař s podmínkou - vyšetřit, najít způsob vyléčení a lékaře popravit. Nikdo se o zrádné nemoci nesmí dozvědět.
Lékař se již jen pohledem na nemocné tělo zhrozil, ale našel východisko. Sundat slunce z oblohy, uzavřít do malého prostoru a s dobrotou celého světa a sluneční září spálit vředy na milionářově těle. Lékař takto rozhodl a poté byl popraven.
Milionář se zaradoval. "Jsem nesmrtelný, nic se mi nemůže stát. I hvězdy budou mé. Uhodím i Pána Boha, budu-li chtít!" Náhle se však setmělo. Lidé se polekali- slunce zmizelo! "Slunce je pryč a já se zatím stanu nesmrtelným – a nic se mi nemůže stát!"
Milionář se zavřel do pokoje a rozsvítil všechna světla světa. Noc venku trvala věčně, ale bohatý muž vzplanul jako tisíce světel. "Vyjdu z toho jako mladý Bůh! Doposud slunce všem dávalo světlo a zdraví, ode dneška ho bude dávat jenom mi!"
Ubohý muž s vypálenými vředy vyběhl z místnosti, zavrávoral. Slunce pálilo. Milionář upadl. Vlastní zámek byl jeho smrtelným ložem.
Nikdo neplakal.
Slunce svou září oslnilo svět. Leželo na zemi. Kdo ho odnese zpět nahoru?
To přece mohly udělat jen nevinné děti. Mánička a Pepík to vykonají, tahali se i s těžšími věcmi v životě. Teď odnesli slunce tam nahoru, aby opět hřálo všechny lidi.
Museli se ale rychle vrátit, maminka čekala s obědem.
Nepochybujte! Vrátily se!
Připravila Věra Badurinová
