Z české literatury:
Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura
V tomto románu Baar vytvořil postavu sedláka, který i přes svůj stereotypní způsob života zjišťuje, že měl jeho život smysl, protože se držel předků a tradic.
Jan Cimbura je ideální jihočeský sedlák, který si svou láskou ke zvířatům a přírodě získal mnoho přátel. Je vždy spravedlivý. Má vysokou statnou postavu a velikou sílu, kterou k něčemu jinému než k práci používá jen výjimečně. Jan Cimbura se jako mladík učí u sedláka Kovandy zacházet se zvířaty a orat půdu. Zamiluje se do jeho dcery Marjánky, ale rozhodne se, že se neožení, dokud nebude mít vlastní statek. Když Marjánce zemřel manžel, Cimbura se s ní oženil a její dvě děti z prvního manželství bere jako vlastní. Stará se o statek a má s Marjánkou další děti. Statek odkáže dětem a odchází s Marjánkou na výměnek. Udržuje styky s knížetem, kterého si hluboce váží. Umírá smířen a připraven na smrt.
dle www stránky čtenářského deníku
Bejvávalo, na co se dnes zapomnělo
Jako i v ostatních svých dílech, tak i v románu o jihočeském sedlákovi Janu Cimburovi píše Jindřich Šimon Baar o existující osobnosti. Seznámil se s ním v roce 1886, před přesně 120-ti lety a udělal z něj legendární postavu Jihočeského kraje.
Hodně času a studií bylo zapotřebí pro vytvoření všestranného sedláka; bylo zapotřebí odhalit jeho charakter, vědomosti, poctivost, pilnost, sílu, schopnost vykonávat veškerou práci na venkově, odvahu ve válce a v neštěstích, dobrotu, ušlechtilost, lásku k člověku, obzvlášť k ženě a dětem a jeho zvláštní lásku ke zvířatům.
Jan Cimbura poslouchal zpěv ptáků, napodoboval ho a rozuměl mu. O koně se nejen staral a choval je, on s nimi i mluvil a oni ho poslouchali. Odpovídali mu reagováním na jeho slova. Plakal nad jejich hrobem. Biče nikdy nepoužil.
Dnes však nebudeme rozjímat o Baarovi a Cimburovi, ale o střetnutí dob.
Žijeme v době počítačů, bankomatů, půjček, kreditů, bleskového rozvoje techniky. Bez telefonu a mobilu už se neobejdeme. Kolem nás vyrůstají velká obchodní střediska. Spěcháme jako zběsilí, zastavíme se jen na chvilku na eskalátoru a v zápětí spěcháme jako o život hledat něco v tom ohromném obchodním zvěřinci. Nakupujeme a hned zase běžíme dál. Nevidíme ani známé ani přátele.
A Cimbura, ten celý den připravoval koně na cestu do Prahy. Na cestě se i přespalo a po dvou dnech se dorazilo do zlaté Prahy. Vše pomalu, beze spěchu a pohodlně. Z Prahy se pro každého člena rodiny přinesl dárek – tomu modlitební knížku, jinému obrázek svatých nebo růženec a přitom se naučilo všechno o Praze a jeho památkách. Ani na Bruncvíka se nesmělo zapomenout!
Dnes se bez kreditních karet a PINů neobejdeme. Volíme žít nad své možnosti.
"Co vše to znamená...?", ptal by se Cimbura. Od Cimburových časů do dneška uplynulo 120 let. Čas nás zavál do nového světa, nového způsobu života. Možná, že jsme velice moudří a schopní pro život v naší době, ale nezříkejme se některých moudrostí, které nám zanechal Jan Cimbura, protože on byl schopný a moudrý.
Z románu jsme vypsali některé životní moudrosti a rady sedláka Cimbury. Nepohrdejme jimi a vzpomeňme si na ně v některých okamžicích dnešní doby.
Boj se dluhu – drž se pluhu! Dluh s člověkem z mísy jí – dluh na loži při něm spí. Nechval muže pro jméno, neber ženu pro věno. Deset poručníků nenahradí jednoho otce a sto pacholků jednoho hospodáře. Posel se zlou novinkou utíká – s dobrou nekvapí. S vlky musí výt, chce-li s nimi být! Doma jez co máš, u lidí co ti dají. Vzdělává se stále jenom hlava a zanedbává se srdce, rozum se brousí, srdce otupuje. |
Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Kdo se ptá, nerad dá! Po peří ptáka, po řeči člověka poznáš – hodného i darebáka. Vystřelené broky nechytíš a hloupých slov nezadržíš – ale dobré slovo mnoho zmůže a huby nespálí. Čas člověku krásy nepřidá.Šediny – hrobové květiny. Hospodařte jako byste tu měli věčně být, ale modlete se, jako byste měli zítra umřít. |
Dnes se žije mnohem rychleji než v minulých dobách; zdalipak i moudřeji, o tom nechť promluví budoucnost. My děkujeme Jindřichu Šimonu Baarovi za to, že nám zanechal obraz minulých dob.
Pro pamětní desku na vlastním hrobě, ve kterém byl pohřben v roce 1925 J. Š. Baar sám napsal epitaf:
"Pokoj máme v tomto hrobě, Bůh ho dej i jednou tobě!"
Připravila Věra Badurinová
