Redakce doporučuje z české literatury:
V minulém čísle Naší řeči jsme se dověděli něco o tajuplné nestvůře, vlastně o krokodýlovi známém z pověstí o Brně. Seznámíme se s ještě jednou pověstí, vlastně povídkou o Brně a jeho drakovi.
Visí tak ohromný ze stropu městské radnice, působí trochu strašidelným dojmem, ale kdo navštíví Brno, navštíví určitě i jeho "draka".
V jednom brněnském cukrářství jsme k naší ohromné radosti našli malilinké krokodýly z marcipánu, na které jsme se doslova vrhli a do Rijeky jsme jich přivezli plné krabice.
Když jsem zdědila knihovnu milé tety Heleny Šulové, dlouho jsem nevěděla, jaké poklady jsou v ní ukryty. Postupně jsem se zamilovávala do české literatury a začala číst úplně všechno, co mi přišlo pod ruku. Jednou se v mých rukou našla také knížka Vítězslava Nezvala "Jak vejce vejci".
Tento mimořádný a velice zajímavě psaný román, jehož děj se odehrává v Brně a v Bratislavě, nám už v druhé kapitole přináší pověst o Brněnském drakovi docela jinou než ostatní pověsti o tomto krokodýlovi.
Legenda pochází z jakési podivné moravsko-italsko-židovské osnovy, a přestože je napsána dosti zapleteně, čím déle ji čteme, tím se stává zajímavější. Nabízíme i Vám úryvek z této pověti. Možná, že čtení Vás přivede k tomu, abyste si přečetli i celý román.
Vítězslav Nazval "Jak vejce vejci"
Brněnský drak
Koncem osmdesátých let minulého století (18. st. pozn. red.) žil v Brně bohatý kupec jménem Savino. Byl po otci Ital a po matce Němec. Poněvadž byl kupcem a dbal o to, aby se zavděčil patriotickým měšťanům, dal si napsat na firmu: Hans Seifenhammer. V sobotu postál v synagoze, v neděli poseděl na Petrově, ovšem, nebyl-li na cestách. Těžko věřit, že Giacomo Savino a Hens Seifenhammer byl jedna a táž osoba.
Seifenhammer byl dobrý Němčík s docela malou ořízkou – a sotva se objevil v krámě, poštěstil se mu obchod. Jeho Gretchen, která se ostatně jmenovala Vilma a byla z jeho viny neplodná, říkávala: "Hans je ten nejlepší manžel pod sluncem. Zůstal po třech letech manželství tak galantní jako u oltáře." "Jak to, jako u oltáře," skočila jí do řeči paní Haazenkleverová, která viděla Seifenhammera třikrát v synagoze. Vilma se jen usmála, což znamenalo: "Paní Haazenkleverová, přece si rozumíme."
Giacomo Savino byl ohnivý Ital, který v sobě nezapřel jižní kupeckou krev. Jezdil. Naposledy strávil půl roku. v Egypě, a věřte či nevěřte, byl tam ženatý s Arabkou, která mu povila letos druhého Giacoma. V Káhiře nebylo tajemstvím, že ji Giacomo bije.
A přece Hans a Giacomo, Seifenhammer a Savino, byl jeden a týž člověk, o nic méně počestný než jeho konkurenti, kteří se nadto nestyděli vydržovat si pod střechami Brna konkubíny, nemluvě o brlozích, které blikaly v Josefské ulici jen kvůli nim.
Giacomo miloval pravdu. Chtěl mít jistotu, je-li mu Maurka nevěrná, či je-li Vilma vskutku neplodná. Řekl jí: "Nezbývá, než prosit o požehnání frátry. Vím, že se budeš bránit, avšak je lépe, když poviješ cizí dítě, než kdybych já byl otcem cizích dětí."
Vilma však nevěděla , že se chce pokusit Hans o důkaz pravdy ve své káhirské záležitosti.
"Je to hřích, Giacomo," pravila, "znepokojovat svaté bratry. Stal jsi se opravdu v synagoze židem."
"Nepochází li děcko z jednoho posvěcení, ať vzejde ze druhého. Jdi a vypros si od mnichů dovolení káti se v klášteře devět dní a uveď pravdu, že náš dům z ohledu na obchod obětuje dvěma bůžkům."
"Ale Savino, mnichové v našem klášteře jsou vesměs staří."
"Tím spíše se má dočkat náš syn dědictví," odsekl Ital. Giacomo si nikdy nedal vypravovat od Vilmy podrobnosti o devítidenním pobytu v brněnském klášteře. Je jen jisté, že si přinesla odpustků na celý život , ba i pro budoucího Savinova dědice.
Život paní Seifhammerové požehnaně vzrůstal a u jejich sousedů nebylo jen jisto, dojde-li k obřízce, či ke křtu. Když přicházely na ubohou Vilmu porodní bolesti., dala si zavolat Giacoma a pravila mu: "Hansi, byla jsem ti nevěrná."
"Hotová pošetilost," řekl Giacomo. "Co jsi konala, konala jsi z mého povolení."
"Ale ne, Hansi, bojím se, že mně zavrhneš."
Giacomo nerad slyšel podobné hovory. Nesměl slyšet slovo nevěra třikrát za sebou. Bylo příliš jisté, že Vilma je plodná bez jeho přičinění a důkaz pravdy proti Maurce byl jistý. Avšak Hans Sefenhammmer byl povinován městu Brnu a jeho občanům zůstat Hansem Seifenhammerem. Místo, aby se oddával orientálním a jižním výstřelkům, odešel do krámu a podařilo se mu získat třináct zakázek, z nichž dvě se týkaly Káhiry.
Vilma rodila nadmíru těžce. Když ho přivedli podruhé k rodičce, řekla: "A Hansi, přece jsem ti byla nevěrná."
Horečka omladnic, myslel si. Nechť blábolí. Vytáhl kurýr a snažil se přečkat, abych tak řekl v zákulisí, okamžik, který měl vynést Maurce pruhy jako jelita. Jak se mu sdělilo, čeká přede dveřmi paní Haazenklaverová. Vyšel za ní, avšak zděšený výkřik rodičky ho přiměl k návratu.
Naštěstí pro kupce, neměla paní Savinová už kdy vyslovit potřetí slovo nevěra. Chytila se manžela za ruku a vykřikla: "Giacomo, odpusť mi!"
Porodila – a než mohla vyložit, co se slušelo, podařilo se jí zemřít.
Nevíme, jak se vlastně choval Savino, metl prý pokoje, a když mu připomněla paní Haazenklaverová, aby nezapomněl dát chlapce obřezati, vykřikl kupec:
"Je mi známá činnost katolických misionářů., nikdo však jakživ neslyšel, že by kdy byli židé obřezali černocha."
Syn paní Savinové byl totiž velmi zřetelný mulat.
"Mají ti mnichové ďábla v těle," pokřikoval Giacomo jako smyslů zbavený z krámu na chodník. To se nelíbilo jednomu ctihodnému kaplanovi, který se o tom doslechl.
"Váš příběh, pane Seifenhammerre,,,"
"Proklatě, jmenuji se Savino a jsem křesťan!"
"Váš příběh nechť slouží na kazatelně za příklad neurvalosti. Tak snižovat důstojné bratry. Pojďte a šetřeme, jak se smilstvo událo."
"Dobrá, důstojnosti, avšak mám namířeno do Káhiry a můj odjezd nelze odložit. Prosím, abyste do mého návratu zjistil tajemství tohoto početí…
Všecko přemáhání pana Seifenhammera se vymstilo na ubohém Savinovi. Když přijel do Káhiry, kde měl nakoupit krokodýlí kůže, dověděl se pravdu. Maurka žije v nejednom mužství a bojí se odplaty. Pro každý případ, kdyby totiž mělo dojít k odpuštění, způsobí si neobyčejně rozervaný výraz tváře a uchýlí se k Nilu. Má zvědy a ví, že Savino přišel za obchodem. Také je informovala o únosu Giacoma a Beppa, který kupec chystal. Hne se v ní mateřské srdce a kajícná láska. Osvojila si první strany Bible a napadne jí lest. Savino, nenašev ji, odváží na lodi Giacoma s Beppem jako rukojmí a pěkný krokodýlí exemplář. Kupec blýská očima a nejraději by hodil nestvůře košíky do chřtánu, žel, zvíře z důvodu bezpečnosti bylo naloženo zabité.
Když se vylodili na Dunaji a po přepravení nákladu směřovali domů., zanechá Savino hošíky opatrovatelce mulata a spěchá ke kaplanovi, vyzvědět odpověď.
"Milý křesťane, když dlela tvoje choť u důstojných bratří, byl tam připravován ke křtu pohan. Suď mouřenína, pane! Suď mouřenína, který nebyl pomazán křížmem a neví, co se má. Dnes, kdy je věřícím, lituje, že požádal paní Savinovou. A suď ji, bratře, můžeš-li. Naši fráteři, abych se ti přiznal, jsou staří kapouni. Mouřenín byl sotva třiadvacetiletý a odeslali jsme ho s výpravou našich dobrých misionářů do zámořských krajin. Važ si černého dítka, pohleď, jak krásně svítí slunce! Odpusť paní Savinové, jak tě žádala na smrtelném loži, a čekej na milot a požehnání."
Když přišel Savino domů, byly mu uděleny dvě různé zprávy.
Malý mouřenín, jenž měl být jeho dědicem., nezapřel v sobě potomka teplých řek. Svéhlavě se batolil kolem hrnců s horkou vodou, až dnes, jak mu bylo patrně souzeno, spadl do jednoho a utopil se.
Druhá zvěst byla nezvyklejší. Když se byli Savinovi příručí dost naobdivovali nilskému zvířeti, zdálo se jim, že obživlo.
Tisknou v kapsách nože. Padá ponejprv osudné slovo drak. Proříznou obrovské stehy, kterými je sešit. spíše zadrátován. Volá se: "Spolkl mumii!"
V jeho břiše, napřed vyvrženém, leží nepravá paní Savinová, zabalena po způsobu zemřelých Egypťanek. Kupec přichází a poznává ji. Ubohá Maurka přichází k sobě a volá: "Giacomo, odpusť mi!" Pak umírá.
Savino je jat misantropií. Nemůže se odhodlat odevzdat krokodýlí kůži zákazníkům, neboť byla vlastně rakví matky dvou hošíků, kteří se mu po soudu paní Haazenkleverové podobají jak vejce vejci. S trochou jedu proti brněnským radním, kteří nosí výstavně své parohy, věnuje obludu městu s podmínkou, že bude na věčné časy viset v radničním průchodu. A poněvadž toho koloniální obchod vyžaduje, dal vyvěsit nad svůj krám sošku mulatka – a tak uctil památku obou svých žen, nepravé a pravé paní Savinové. Pro svůj dar městu byl vážen až do smrti a pohřben se ctí, jaké se dostává jen brněnským radním.
Připravila Věra Badurinová
