Naše řeč

Ke 100. Výročí narození Slávky Žukovićové Máchové

Letošního roku příslušníci české národnosti oslavili anebo si připomněli mnoho kulatých významných výročí ze své činnosti. I když si to každé z nich zasloužilo, přece se ještě zapomněla některá, která si to také svým významem zaslouží.

Jedno z takových výročí, které trochu zůstalo stranou, je 100. výročí narozenin Slávky Žukovićové Máchové, jedné z našich prvních českých učitelek z řad příslušníků české národnosti, naší spisovatelky a významné kulturní pracovnice. Snad není krajana, který navštěvoval českou školu, který by neznal alespoň jednu báseň této naší spisovatelky. Rovněž mnohé starší generace krajanů Velkých a Malých Zdenců a Hercegovce se nejednou chlubili a byli hrdi na to, že je Slávka učila, anebo jim pomáhala při jejich besídkách nebo v besedách.

Slávka Máchová se narodila 12. záři 1905 v Lipovci u Daruvaru v selské rodině jako nejstarší ze sedmi dětí. Když jí bylo 18 let, zůstala bez matky a musela převzít mnohé práce v domácnosti i v hospodářství. V Daruvaru ukončila základní školu a nižší gymnázium a potom učitelský ústav v Pakraci. V jejím životě, podle jejího přiznání, hodně toho změnil profesor Franta Burian, který vyučoval na daruvarském gymnáziu. Burian ve Slávce Máchové viděl budoucí pracovní sílu, která byl žádoucí pro naše krajany. Byla to doba, kdy se v meziválečném období ukázala možnost zakládání českých škol. Bohužel, nebyl dostatek učitelských kádrů, a proto se tehdy naši krajané museli spoléhat na české učitele z Čech. Burian předpokládal, že je to jen dočasné řešení a nabyl přesvědčení, že je nutno, aby se mezi zdejšími Češi našli kvalifikovaní zájemci, kteří svým úsilím znemožní další jejich asimilaci. Proto se postaral, aby Slávka byla mezi těmi prvními ze zdejších učitelů, která se po ukončení školy v Pakraci, zúčastnila kurzu českého jazyka v Praze a zároveň se zdokonalovala i v dalších vyučovacích předmětech.

První učitelské místo Slávky Máchové bylo ve Velkých Zdencích, kde pracovala v české škole v letech 1926 - 1932. Byla to doba, kdy tam na chorvatské škole také pracoval učitel Mato Lovrak, který se stal jedním z nejznámějších chorvatských spisovatelů pro děti. Snad i on, kromě Franty Buriana, měl zásluhy, že Slávka začala psát básně pro žáky, které vyučovala.

V roce 1932 se Slávka provdala za malozdeneckého učitele Mirka Žukoviće a tak ji životní cesta přivedla do této osady. I když v Malých Zdencích tehdy nebyla česká škola, Slávka v hodinách ručních prací s dívkami zpívala i české písně, četla jim příspěvky z Dětského koutku a povzbuzovala je, aby také psaly do českého dětského časopisu. To, co nestačila ve škole, nahradila v nedělních odpoledních, když se shromažďovali na dvoře u některých žáků a tam recitovali básně nebo zpívali české písně. Slávka se v Malých Zdencích také zapojila do práce Besedy i Besídky venkovského dorostu.

V Malých Zdencích Slávka pracovala až do ukončení války, do roku 1945. Jistě by si z Malých Zdenců odnesla ty nejlepší vzpomínky, kdyby před ukončením války Čerkezi nezapálili malozdeneckou školu, kdy jim plameny zničily celý jejich majetek. Shořely všechny její písemné poznámky a fotografie, kterých si hodně vážila a jejich ztrátu jí nikdo nemohl nahradit.

Po ukončení války v období od roku 1945 do roku 1946 krátkou dobu znovu pracovala na velkozdenecké škole a pak od roku 1946 až 1952 na hercegovské škole. Další životní cesta ji odvedla do Záhřebu, kde pracovala až do důchodu. Později, jako důchodkyně, v letech 1970 - 1972 pobývala v Bengházi v severní Africe, kde vyučovala děti chorvatských občanů, kteří tam v té době pracovali. Po návratu z Afriky žila v Daruvaru až do války roku 1991, kdy odešla do Záhřebu, kde zemřela 9. února 1994.

Slávka Žukovićová Máchová celý svůj život věnovala dětem, a proto jim věnovala i největší část své literární tvorby. Za ni je možno říci, že patřila k osvětovým pracovníkům "staré gardy", jejichž vlastnostmi bylo plnit své sliby a více pracovat. O své práci přitom velmi málo mluvili. Když před třiceti lety byl podán návrh, aby se napsaly dějiny českých škol, nezapomnělo se také požádat Slávku o pomoc. V poměrně krátké době shromáždila spoustu údajů o českých školách v Hercegovci a Velkých Zdencích. Na rozdíl od ní, jednotlivci z řad "mladých slibných kádrů" tu práci nevykonali dodnes. Dík těmto posledním, snad nikdy nevznikne kniha věnovaná českým školám v Chorvatsku. Jednoduše to dnes není ani možno, protože dnes nelze ani vyjmenovat všechny učitele z období mezi dvěma světovými válkami, kteří pracovali na některé ze zdejších českých škol. Výpomoc příslušníků "staré gardy" není zde možno očekávat, jelikož již nežijí a proto někteří z těchto učitelů zůstanou pro budoucnost trvale zapomenuti. Slávce Žukovićové Máchové se to nestane. Dík veršům, které nám ponechala, Slávka i nadále bude žít s námi, i když nás před jedenácti lety trvale opustila.

Václav Herout

U příležitosti 100. výročí narození Slávky Žukovićové Máchové, jsem vybral jednu její báseň, která svým obsahem jistě bude zajímavá pro krajany z Rijeky, protože v ní píše o moři, do kterého byla až do smrti zamilovaná.