CHORVATSKO – ČESKÉ HISTORICKÉ DOTYKY
(Část III.- dokončení)
Takové migrace podporovala v 18. století císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. Přistěhovalci z Čech přišli na území, které hodně strádalo v době za vlády Turků nebo v jeho blízkosti. Počátkem 19. století byla založena osada Ivanovo Selo, která se považovala za "nejstarší českou osadu" v Chorvatsku, přestože Češi na území Chorvatska byli už dříve. Ve stejném období jako Ivanovo Selo se Češi přistěhovali do Velkých Zdenců, Končenic, Daruvarského Brestova, Dežanovce... Ve městech pak Češi podporovali rozvoj řemeslnictví a pivovarnictví a také měli veliký podíl na rozvoji kultury.
Přesto, že někde Češi dostali pozemky zdarma, vlastně byli zproštěni daní na 5 let, museli si sami vybudovat obytné stavení i hospodářské budovy. Byli také osvobozeni od vojenského úvazku. Nedaleko Petrinje bylo založeno Češko Selo, avšak za podmínek, že bude v každé rodině alespoň jeden hudebník. Tak se stalo, že Petrinja dostala Českou Ves a Čechy – hudebníky.
Vzhledem k většímu přistěhování mládenců byly brzy v těchto krajích zaregistrovány nové sňatky Čechů a Chorvatek.
Češi se přestěhovávali i do Bašky na ostrově Krk, na Rab, do Crikvenice, Kuparů a Mlinů. Zachovávali péči o český jazyk a z chorvatštiny přebírali technické výrazy pro předměty, které se v jejich staré vlasti nevyskytovaly. Tímto způsobem si vytvořili svůj vlastní jazyk.
Češi sebou přinesli dva kulty – kult svatého Václava a svatého Jana Nepomuckého a navíc obnovili kult uctívání svatých Cyrila a Metoděje. V kostelech kněží často kázali v českém jazyce a to do kostelů lákalo věřící Čechy. V Mlinech vybudovali Češi a Chorvaté společně zvonici zasvěcenou sv. Václavovi.
V době obrození spolupracoval záhřebský biskup Maxmilián Vrchovec s českým jazykovědcem Josefem Dobrovským, se kterým spolupracoval též Antun Mihanović, autor slov chorvatské hymny a chorvatský gramatik Vjekoslav Babukić. I vůdce chorvatského národního obrození Ljudevit Gaj pobýval často v Praze. Češi v té době psali o Stanku Vrazovi a Ljudevitu Gaji. Ante Kuzmanić, ovlivněn češstvím, začal v Zadru publikovat list Zora Dalmatinska.
V období absolutismu Alexandr Bach znemožnil spolupráci a svazky mezi dvěma národy, ale po zrušení absolutismu vše zase ožilo. Noviny Neven redigoval český novinář Josef Praus.Začali přicházet čeští projektanti, architekti, hudebníci a také významní hudebníci. Jeden z nich byl dirigent Oskar Nedbal, který v Zagrebu i zemřel.
V roce 1874 byla otevřena díky značné podpoře Čechů Záhřebská univerzita, založen byl český Sokol a Česká beseda.
Významnou osobností chorvatského realizmu byl spisovatel Agust Šenoa, který měl český původ. Také známý chorvatský spisovatel Vjenceslav Novák ze Senju byl Čech a Čechy byli i rijecký hudební skladatel a dirigent Ivan Zajc, zakladatel záhřebské hvězdárny Oton Kučera a zakladatel záhřebské botanické zahrady Vítězslav Durchánek. Firmu Badel založil František Pokorný.
V roce 1895 císař František Josef přijel do Záhřebu u příležitosti otevření Chorvatského národního divadla.Studenti spálili maďarskou vlajku a následkem tohoto činu byli pronásledováni, a proto mnozí odcházeli na studium do Prahy. Tam vydávali zpravodaj Hrvatska misao, jejímž prvním redaktorem byl Čech František Hlaváček. V Praze vnímali vše, o čem věděli, že Chorvatsku chybí. Obzvlášť je poutaly myšlenky T. G. Masaryka a proto jeho učení přinesli i do Chorvatska.
Jedním ze studentů byl Stjepan Radić, zakladatel Chorvatské selské strany, který studoval na záhřebské i na pražské univerzitě. V Praze se oženil s Češkou, která se s ním přistěhovala do Chorvatska. Na začátku XX. století bylo v Záhřebu kolem 80 % negramotných, v Čechách pouze zanedbatelné procento. Paní Radičová navždy zůstala spjata s chorvatským národem, jeho kulturním rozvojem a pokrokem.
Ve XX. století byly styky mezi Čechy a Chorvaty pravidelné. V roce 1909 pobýval v Záhřebu T. G. Masaryk, v roce 1912 v Praze probíhá Sokolský slet nabitý národnostními emocemi. Účinkovalo na něm kolem 900 Chorvatů. V roce 1914 byl v Sarajevu zavražděn František Ferdinand. Jeho choť Sofie, byla Češka, rozená Chotková.
V průběhu druhé světové války ustašovské úřady ničily všechny pokrokové ideje a znemožňovaly spolupráci mezi Čechy a Chorvaty. Největší počet Čechů se v Chorvatsku přidal k partyzánskému odboji. Byla založena partyzánská brigáda, která nesla jméno Jana Žižky z Trocnova, legendárního husitského vůdce a bojovníka z XV. století. Dnes, po válce v Chorvatsku a demokratických změnách v obou zemích jsou Chorvatsko a Česká republika v podobných pozicích. Česká republika je o krok dopředu, jelikož je součástí evropské společnosti. Chorvatsko tento krok má před sebou. Ale spojení a vztahy trvají nadále, obzvláště ve světě umění, zejména filmu. Doufejme, že se tyto vztahy nadále budou prohlubovat, a že se vždy na Prahu budeme dívat jako na město našich iluzí a město, které nikdy nepostrádalo svůj kosmopolitní charakter.
Pro Naši řeč připravila Věra Badurinová,
odborný poradce V. Herout,
do češtiny přeložila S. Hercegová
Komentář:
Přestože v rukopise pana Vondráčka není napsáno nic nového co dějiny již nezaznamenaly, přece jen jeho kniha pomůže seznámit každého našeho občana o česko chorvatských vztazích prostřednictvím některých momentů z naší minulosti. U nás ani v Čechách tyto skutečnosti nejsou příliš známé a Vondráčkův rukopis je jistě v tomto duchu napsán.
Václav Herout, profesor dějepisu
