To bylo dávno.
Nebyly ještě ani kombajny
snad ani automobily.
Tehdy tatínek sekal žito
na našem poli
a já za ním odbírala.
Slunce, ta jasná hvězda,
vřelé paprsky dolů posílalo.
Tatínek vydržel - já však
pod strašným poledním úpalem
jako bych omdlévala.
A svištěla kosa, ostře sykala.
Dlouhé stvoly vysokého žita
padaly podlomeny, podsekány.
„Tatínku, je mi zle!"
„Vydrž, dceruško,
to slunce jen zlobí
a šimrá nás svým horkem,
hned bude posekáno - jdou mraky."
A proudy potu tekly mu ztváře.
Košile byla samá voda.
„Tatínku, mám žízeň."
„Vydrž, dceruško, vydrž!
Jdou mraky - hned bude posekáno
a pak se napijeme."
A jeho ruce jen pevněji svíraly kosu,
ta sykala a svištěla.
Tatínek sekal,

dopředu ostře kráčel
a rytmicky srážel
překrásné vysoké žito.
Já zůstala vzadu,
nemohla jsem dál -
slunce mi spálilo oči -
slunce mi utrhlo ruce -
slunce mi podtrhlo nohy -
slunce mě chtělo zabít.
Skácela jsem se do vysokého žita
a tatínek sekal, sekal dál.
Nemohl práci nechat, šly mraky.
Dlouhá sláma mě překryla,
po hlavě mě pohladila
a před úpalem zachránila.
Když mě tatínek našel,
žitné klásky mi zčela uhnul
a veliká slza mu spadla na mou tvář.
„Tys malá ještě.
Já myslel, že vydržíš!"
Do chládku pod strom mě položil,
zpramenu studenou přinesl vodu,
omýval čelo a skráň.
„Až budeš větší,
vydržíš, dceruško, práci,
protože sedlák musí pracovat.
A teď si tu odpočiň.
Já budu sekat a odbírat sám."
A tatínek sekal a odbíral sám.