• OVLAŠTENI ZASTUPNIK Po svim eu normama
  • Besplatna dostava Za narudzbe iznad

Z české literatury

 

Karel Poláček: Hráči, obrazy z dějin

(úryvek)

Jmenuji se Jindřich Kobosil a jsem již dosti stár, abych vypravoval svoje paměti. Můj život byl natolik úspěšný, aby moje činy byly zaznamenány pro poučení naší milé mládeže. Pohlížím-li nazpět na vykonané dílo, tehdy se marně bráním pocitu uspokojení, které dme moji hruď. Jest ovšem pravda, že jsem mnoho chyboval; leč kdo z nás byl by bez chyb? Já však popírám pravdivost písně, která praví, že

Život, toť hazardní hra je,
komu jde karta, ten vyhraje...

naopak. Můj život je toho dokladem, že hráti se má nikoli hazardně, nýbrž obezřetně, uvážiti všecky okolnosti, počítati vzatky, točiti se na místě, nikoli překotně. Hráč musí míti chladné nervy a nesmí podlehnouti netrpělivosti. Špatnou kartu dlužno nésti s tím, že odevzdáním jako přírodní pohromy, kterých nemůžeme odvrátiti. Nesmíme se nikdy vzdávati víry, že po zasmušilých dnech přicházejí chvíle plné záře a jasu. Jak říkával můj zvěčnělý tatíček a vzácný učitel:

Po půlnoci se karta obrátí, nebo, ještě jsme nepřestali.

Ano, člověk má doufati, dokud žije, že se list zlepší.

Moje rodiště je menší okresní město. Tam na břehu mělké říčky, jež švitorně zpívala do mých dětských snů, stojí můj rodný dům, jenž odnepaměti nese název Na staré poště.

Je to šedivý jednopatrový barák; stáří jej nachýlilo k levé straně. Za příchod k němu slouží kluzké, kamenné schody. Šindelová střecha je pokryta mechem. Planá hruška zastiňuje okna a plní světnice zelenavým šerem. Dům stojí na mírném svahu, jenž byl jevištěm mých dětských her. Musím však podotknouti, že jsem odmítal hráti se svými vrstevníky káču nebo na četníky a zloděje, a jiné nevýnosné hry. Tím horlivěji oddával jsem se hře na čáru, v kuličky a v boby, a musím říci, že jsem zastínil záhy v těchto hrách své odpůrce. Stávalo se, že jsem naplnil za jediné léto velikou kartónovou krabici vyhranými kuličkami. Jednoho dne prohlížel tatínek moje bohatství a já slyšel, kterak pravil s uspokojením k matince:

Ten kluk se má k světu. Bude-li mi podoben, pak jsem spokojen se svým údělem.

Musí říci několik slov o svém otci. Jeho světlá památka si toho zaslouží. Byl to pán menší postavy, zarudlých lící, ve kterých hrála dvě veselá očka. Ve městě jej nazývali panem inspektorem. Nevím však dodnes, jaké bylo jeho občanské zaměstnání. Ve dne postával na náměstí na rohu Židovské a Krocínovy ulice a rozmlouval s obecním strážníkem, panem Šulcem, anebo se bavil s prodavačkou cukrátek a ovoce, která měla svůj pouliční stánek poblíže obchodu se suknem pana Schulhofa. Jmenovala se paní Kuncová, ale ve městě byla známa pod jménem Kozí Kuncka. Dokud slunko nezapadlo, byl den pro mého tatíčka marný. Teprve k večeru ožil, a navečeřev se, odebral se za svým zaměstnáním.

Svoji činnost rozvíjel v pondělí v hostinci Na blátě, v úterý v hotelu U nádraží, ve středu Na hradě, ve čtvrtek U zlatého havrana, v pátek Na růžku, v sobotu U Hányšů a v neděli pak bylo jej možno zříti v hotelu U svatého Havla. Mimoto, a to zejména o velkých svátcích zasvěcených i státních, byl zván do předních měšťanských rodin, ba i na faru. Den císařských narozenin trávil v lůně rodiny okresního hejtmana, kdež byl přítomen také pan lékárník a pan obvodní lékař.

Můj otec se těšil ve městě neskonalé vážnosti, a není divu, že mu byl jednou nabídnut úřad starostenský. Avšak odmítl, neboť nebyl ctibažný. Mimoto byl si dobře vědom, že úřad by jej tížil a rozptyloval, takže by se nemohl oddávati plně svému povolání.

Pramen této úcty dlužno hledati v nesmírných schopnostech hráčských, kterými se vyznamenával můj otec. Nebylo hry v karty, které by tatíček neovládal, a proto byl oblíben a vítán v každé společnosti. Tatíček překlenul svou hrou třídní i stavovské rozdíly. S úředníky hrával filky, se živnostníky dardu, s pány učiteli mariáš obyčejný i licitovaný, s izraelity francefus, s rolníky, nájemci dvora, koňskými handlíři, panem zvěrolékařem a civilním geometrem ferbla; očku se oddával ve společnosti důstojnictva, a s dámami si pohrál kaufcvika nebo komando. S duchovenstvem pak zápolil ve špádách anebo v bulce. Tak možno říci, že byl zasvěcen do všech her, které jsou známy a oblíbeny v naší milé vlasti, které se hrají od Šumavy až k Tatrám. Jen cizokrajné hry byly mu neznámy. Slýchával mnohdy cosi o bridži, dosti jej mrzelo, že ve městě nebylo nikoho, kdo by mu vysvětlil podstatu této hry.


Karel PoláčekSpisovatel Karel Poláček (22. 3. 1892 – 19. 10. 1944) se narodil v Rychnově nad Kněžnou v rodině židovského obchodníka s koloniálním zbožím, ale od svých patnácti let žil v Praze, kde studoval na gymnáziu. Ve studiu pokračoval na právnické fakultě, ale první světová válka jeho plány přerušila a on se vrátil do Prahy až po jejím skončení.

Nutnost vydělávat ho nasměrovala k žurnalistice, protože měl smysl pro postřehy a literární talent. V roce 1939 jeho tvůrčí činnost byla znovu přerušena vpádem německých fašistů do Československa. Jelikož se stali Židé terčem největší fašistické nenávisti, byl i on (stejně jako statisíce jiných) v roce 1943 odvlečen do Terezína a pak transportován do koncentračního tábora v Osvětimi. Tam byl 19. října zavražděn v plynové komoře.

Z jeho díla si připomeňme alespoň román Dům na předměstí, žurnalistickou prózu Muži v offsidu, humoristickou prózu Bylo nás pět nebo jeho fejetony a eseje Lidé před soudem.

Připravila M. Čovićová

Dárci

Vlada RH Grad Rijeka Primorsko-goranska županija Savjet za nacionalne manjine Republike Hrvatske Savez Čeha u Republici Hrvatskoj Vláda ČR Jednota
TOP

Proizvod (Kom: ) Je dodan u kosaricu.