• OVLAŠTENI ZASTUPNIK Po svim eu normama
  • Besplatna dostava Za narudzbe iznad

Z české literatury:

 

K. J. Beneš

"Červená pečeť"
úryvek

Sotvaže vystoupili z kočáru, otevřely se dveře a lokaj v šedé livreji je požádal, aby ho následovali, a vedl je po bílém mramorovém schodišti, lemovaném řadou starých tmavých obrazů a osvětleném křišťálovými svícny. Všude panovalo zvláštní, hluboké a obřadné ticho, a Helena cítila, jak jí krev prudce a horce proudí do tváří. Opět a opět musela myslit na pana Jakuba. Kdyby ji teď tak mohl vidět!

V prvním poschodí odložili, načež lokaj, kráčeje před nimi po měkkých kobercích, jež tlumily jejich kroky do neslyšnosti, otevíral jim dveře po dveřích a všecky byly vysoké, bílé, se zlacenými ozdobami. Prošli několika pokoji, z nichž Helena vnímala pouze lesk černožlutě vykládaných parket, pestré vzory koberců a neurčité obrazy na gobelínech visících na zdech, a konečně byli uvedeni do veliké, nepřehledné síně, kde Helena zprvu nepostřehla nic jiného než mohutný krb z barevného mramoru, v němž plápolal oheň, a nad ním zavěšený obrovský obraz nějakého muže v středověkém brnění, s helmicí ozdobenou pery po boku.

„Dobrý den, Jasnosti," ozval se vedle ní pan Skřivan a zamířil rovnou k plápolajícímu ohni.

Teprve teď postřehla Helena, že se cosi u krbu pohnulo. Nějaký muž, který tam seděl v hluboké lenošce, zpola se ztráceje v záhybech něčeho, co se podobalo tygří kůži, vstal a pokročil jim vstříc. Byl nápadně vysoký a tenký, měl bledý podlouhlý a jakoby kamenný obličej.

„Ach, pane řediteli," pronesl pomalu, sice česky, avšak s cizím přízvukem, „je tomu již hodně dlouho, co jsem vás viděl."

Vaše pozvání je nám opravdovou ctí, Jasnosti," odpověděl pan Skřivan, tiskna mu ruku. „Dovolíte, abych vám představil slečnu Helenu Drahošovou? Naši nadějnou houslistku."

Helena, nevědouc, co by řekla, němě se uklonila.

„Mě těší, slečno," obrátil se k ní kníže a podal také jí ruku – nápadně štíhlou a kostnatou. „Ale pojďte se posadit ke krbu, jistě jste cestou prochladli. Bohužel tady u nás nemáme takové podnebí jako v Cannes."

„A v Cannes, Jasnosti, nemají zase nic, co by se vyrovnalo vašemu sídlu. Svět je nedokonalý, proti tomu se nedá nic dělat."

Kníže se lehounce na pana Skřivana pousmál, načež jako by se řídil přesně podle předem stanoveného programu, pootočil se k Heleně a bez jakéhokoli úvodu začal mluvit o houslích.

„Dal jsem vám připravit dva nástroje, slečno, abyste si mohla vybrat, který se vám bude lépe hodit do ruky."

A dovedl ji do dalšího zákoutí síně, kde stálo dlouhé koncertní křídlo. Ležela na něm dvě houslová pouzdra.

V Heleně byla poprvé toho dne opravdu malá dušička, když otvírala první z nich. Na tmavozeleném sametu odpočíval štíhlý, zlatově plavý nástroj, jehož nádherný lak zrovna jiskřil v elektrickém světle. Byl již na první pohled tak krásný, že Heleně unik výkřik úžasu.

„Můj archivář je opatřil novým potahem, struny vás tedy budou asi dnes zlobit," pronesl vedle ní kníže bez nejmenšího dojetí v hlase. „A smyčec je také myslím v pořádku. Je to prý francouzský koncertní smyčec – jakpak jenjmenuje..."

„Sartori," poznamenal za nimi pan Skřivan. „Velmi správně, Jasnosti. K italským houslím vždycky patří francouzský smyčec."

Heleně, jak se nakláněla nad pouzdrem, připadlo, že v té chvíli celý pokoj náhle zvážněl před tím útlým, křehkým nástrojem tak zvláštního, teplého a jaksi živoucího lesku.

„To jsou?" obrátil se pan Skřivan tázavě na knížete.

„Amatovky. Antonius et Hieronymus Amati Cremonenses, Andreae filii, faciebant tisíc šest set šestnáct, je v nich napsáno," odpověděl kníže.

Helena vyňala housle z pouzdra.

„Berete do ruky skoro tři sta let, slečno," zvolal pan Skřivan obřadně, jako by tato slova patřila k významnosti chvíle a musila být vyslovena.

Helena si však sotva uvědomovala, co řekl. Ten nevídaný, sametově měkký vzhled houslí ji fascinoval. Bylo v nich něco nadpřirozeného, něco božského, co vyzařuje z každého starého uměleckého díla, jež vyšlo z mistrovských rukou a je na věčné časy jakoby oroseno nějakým velikým tvůrčím vzrušením. Na zadní desce, jež byla sama o sobě drahocenným výtvorem, tam, kde se k ní připojoval útlý, jemně napříč žíhaný krk, červenala se veliká knížecí pečeť.

Dotkla se smyčcem strun, aby je naladila, a div se nepolekala, jak jí ty housle zabouřily u ucha. A jaký zvláštní svist dral se z jejích útrob vespod, pod kvintovým akordem! Přelétla prsty po hmatníku. Housle oslnivě zazpívaly, jako by byl v nich zaklet nějaký tajemný, nikoliv lidský hlas, jemuž pohyb smyčce uvolnil cestu do tohoto světa. Mimoděk si vzpomněla na vypravování, jímž jí pan Skřivan krátil cestu vlakem. Nebylo vlastně divu, že inkvizice jednoho z těch cremonských mistrů, Quarneria del Jesú, obžalovala z kouzelnictví a umučila k smrti.


Ph.Dr. Karel Josef Beneš Ph.Dr. Karel Josef Beneš (21.února 1896, Praha – 27.března 1969, Rožmitál pod Třemšínem) byl český spisovatel a scénárista. Narodil se v rodině pražského lékaře Karla Beneše. V roce 1915 absolvoval klasické gymnázium a poté narukoval jako voják do první světové války. Byl těžce zraněn a propuštěn jako invalida do civilu. V Praze pokračoval ve studiu přírodních věd, filozofie a dějin hudby. Současně navštěvoval i lékařskou fakultu. Pracoval v Univerzitní knihovně, později jako ředitel Státní pedagogické knihovny Komenského. Roku 1925 se oženil a jeho manželkou se stala houslová virtuoska Ervína Brokešová.

Za války se K. J. Beneš zapojil do odboje a v roce 1941 byl zatčen a odsouzen na 7 let káznice. Po válce se s manželkou odstěhoval do Rožmitálu pod Třemšínem, kde jsou také oba manželé pohřbeni.

K. J. Beneš byl autorem mnoha historických děl, psychologických románů a filmových scénářů. Připomeňme si alespoň některé: Dobrý člověk, o cestě hudebně nadané dívky za slávou, Uloupený život, o ženě, která sestře (dvojčeti) záviděla její život a po její smrti se vydávala za ni, Vítězný oblouk, román popisující společenský život českého maloměsta, Kouzelný dům, kde je hrdinkou žena, která po leteckém neštěstí ztratila paměť, Červená pečeť, román o umělecké cestě české houslové virtuosky, inspirováno životem manželky Ervíny

Některé z jeho románů byly i zfilmovány.

Připomínka redakce: Mezi knihami, které vlastní ČB Rijeka si můžete vyhledat a knihu Červená pečeť. Po přečtení určitě nebudete zklamání.

Připravila Marcela Čovićová

Dárci

Vlada RH Grad Rijeka Primorsko-goranska županija Savjet za nacionalne manjine Republike Hrvatske Savez Čeha u Republici Hrvatskoj Vláda ČR Jednota
TOP

Proizvod (Kom: ) Je dodan u kosaricu.